První první byl Čiko. Kocour, mouratobílý, potkávali jsme ho při našich návratech domů. Ovládl teritorium v okolí blízkého domu, vídávali jsme ho přikrčeného pod jednou z dočasně trvale zaparkovaných maringotek.
Jedenáctého června 1998, byl to nejspíše čtvrtek, jsem na něho při návratu z práce zase narazil. Náprsenku zbarvenou krví seděl na cestě. Pršelo, spěchal jsem domů. Nelíbil se mi. Upatlanej od krve, splihlej od deště.
Prošel jsem s jakousi idiotskou povzbuzující poznámkou kolem. Po dvaceti metrech jsem se zastavil. Otočil jsem se. Kocour mě upřeně pozoroval. „Tak pojď,“ vyzval jsem s obavou, že tak opravdu učiní. Učinil. Rozešel se ke mně a za mnou. Pokračoval v cestě vedle mě. Došli jsme ke vchodu do domu. To už jsem si přál, aby si vše nerozmyslel, otevřel jsem oboje domovní dveře. Kocour vběhl do sucha.
Tehdy jsem o kočkách nevěděl naprosto nic, i tak mě udivila jeho přímost a smělost. Výtah. Tak tam kámo nevlezeš, co?? Nevlezl. Popostrčil jsem ho. Během čtyřpatrového stoupání jsem rychle promyslel další postup. „Ahoj, podej mi tašku, tu černou starou, jdu s kocourem na veterinu.“ Lenka se pokusila cosi pronést, tak jsem se pro tašku nasápal sám. Vyházel jsem z ní krámy a kocoura do ní strčil.
Vlezli jsem do blízkého taxíku. „No dobře, nejbližší veterina... To jsem teda udělal rito...“ Ujeli jsem dva kilometry. V čekárně jsme kocourka pojmenovali. A už s Čikem vstoupili do ordinace. Uf, byla to jen lapálie. Nevelký škrábanec, který - jak krvácel - vzbudil dojem něčeho daleko rozsáhlejšího. Hojivý roztok, odčervit, bude rychle frajer.
Jak jsem už sdělil, zkušenosti s kočkourama žádný, doma nic. Míval jsem u babičky a dědy pejska, kokršpaněla Alana, takže jsem věděl, že zvíře je potřeba venčit. Tak jsem ho večer vzal a šli jsme se vyčůrat. Už tady bych asi všem pejskařům měl sdělit, že v komunikaci pejkaři versus kočkomilové stojím na rovníku. Pokud by dále popsané triky účinkujících kočkourů v některém pejskaři vzbudili nějaké nežádoucí pocity, pak vězte, jediný slovo si nevymýšlím. A že vám vaše štěkací kamarády nic jiného než nekrvavě závidím.
Takže, šli jsem s Čikem na večerní procházku. Obešli jsem blok, stejně tak ráno. To už nepršelo a stali jsme se příčinou několika vyjevených reakcí korzujících pejskařů. Čiko se mne držel, vyčůral se, vykakal, i do výtahu už zaplul sám. Kolegyni v práci jsem vylízal mozek a společnými silami jsme s Lenkou Čikovi večer rozestavěli po bytě vše potřebné. Záchod, misky, škrabadlo, hračky, pelíšek. Velmi samozřejmě vše zvládnul, večer se mnou psal na počítači. Asi vás napadlo to samý, co tehdy nás – byl na byt zvyklý.
V sobotu ráno se mi zachtělo společného vyvenčení. Vytáhl jsem Čika na nákup. Celé to mělo jednu chybu. Cesta do sámošky vedla skrz Čikovo teritorium. Počkal na mě před krámem (chápete?) a šli jsme domů kolem objektu, v jehož kotelně přebýval. Zastavil se před otevřenou ventilačkou do kotelny. Posadil se na zadeček. Měl jsem nějaký blbý nadčasový kecy, jako že je to na něm... Domů jsem už dorazil sám. Slzy vzteku nad sebou samým Lence vypověděly, co se přihodilo. Chytil jsem tu černou tašku. Vlezl do taxíka a vyrazil do Měchochlup.
Zavedli mě do nějaké místnosti, kde bylo asi dvacet kočkourů. Jeden mi skočil do klína, druhý na mě prskal, třetí mě začal očichávat. Neposlouchal jsem trpělivou ošetřovatelku a rozhlížel se: „A támhle ten?“ zeptal jsem se na mouratobílého (jak jinak...) kocourka. Bylo vidět, že paní o něm moc neví: „Ten vás nezklame...“. Tehdy, snad jen z potřeby něco říct, řekla cosi, co se v následujících šesti letech a devatenácti dnech potvrdilo. Náš druhý první kocour Drak nás zklamal jen jednou, 1. července 2004. Draka - byl totiž, chtěl-li, hrozně rychlej - jsem nasoukal do té staré černé tašky. Třikrát si zase zip hlavinkou otevřel a zmizel v koutě ošetřovny. Paní zajistila zip kancelářkou sponkou.
Drak při pobytu v kočičím hotelu
Draka jsem vysypal doma z tašky. „On neumí chodit,“ okomentovala Lenka Drakovy první kroky u nás. Vystrašený Drak vzal dráhu za skříň, kde strávil následující dva dny. Taky to znáte? Získal si nás. Svou rozvahou, smělostí, pohodovostí. Ostychu z Lenky se zbavil rychleji, moje sbližování s ním trvalo déle. Když už bylo vše, jak mělo být, rozděloval svoji přízeň vůči nám dvěma tak rovnoměrně, že kdyby to tak chtěl někdo uspořádat, tak by neuspěl.
Drak s námi hodně cestoval. Na chatu na Sázavu, několikrát na dovolenou do jižních Čech, do Krkonoš do Savoye, Horalu, na Erlebašku. Prochodil s námi Krkonoše, došel na Luční boudu, vylezl na boudu Labskou. Když jsme na Labské odpočívali a do krků lili kelímkový pěnivý mok, poklepal mi na rameno pán: „Víte, jsem tu teda už párkrát byl, ale kočku jsem tady neviděl a neuvidím. Můžu si tohle vyfotit?“ Drak se na krkonošských cestách krčil před tlupami hlučných Germánů, ochotně nastavoval kožich dětem. Když jeho čtyři tlapy potřebovaly whisky time, vsunul jsem ho do přepravky a šlo se dál. Trochu mi z toho pak odstávaly od těla ruce, ale večer jsem to půllitrovými zátěžemi srovnal. Na chatě Drak polovil hada, měli jsme tehdy o něho strach. Ale Drak byl ve všem, co dělal, přirozeně šikovnej a nepřipustil žádné komplikace.
Naše pomíchaná smečka se lety rozrostla a dosáhla parity 3 na 3. Drak se stal šéfem kočkouří komunity. Tedy stal - on se jím nestal, on, jak to vyjádřit... on jím byl, protože to tak bylo a jinak nemohlo. Týna ho respektovala, radovala se i trápila s ním. Lucka si s Drakem vyjasnila územní nároky a Drak v tomhle rozšiřování unie nakonec uvolil k přepuštění nadzemního patra s výjimkou pračky, letiště, našich klínů a dalších výjimek. Syna Jirku přijal bez výraznějších projevů. Během následujících let se Jirkovi tenhle nedomykavý nezájem o svoji osobu podařilo poupravit do polohy se znaménkem plus. Oba si vyhověli, Drak v pozdější době leckdy nacházel na Jirkově posteli nerušený klid.
Další kočky z Měcholup:
