Depozitní teta Ivana předesílá:
Kulička z Valois je jednou z mnoha "Valinek". Nicméně již od začátku se jevila jako tak trochu
jiná kočička. Na Valinku byla velmi dobře rostlá a navíc to byla ta nejhodnější kočička, co jsem
kdy poznala. V září odešla do nového domova, kde hledali urostlou mazlivou čičinku. A
vypadá to, že je velmi spokojená.
8.9.2008
Včera jsem si přivezla Kuličku z Valois a podávám o ní průběžnou zprávu. Zabydlela se u mne
okamžitě, hned byla jako doma a spinkala se mnou. Moc jsme toho ale nenaspaly, protože je
opravdu velký mazel. S mojí starou kočičkou Micinkou je to zatím trochu horší, syčí na Kuličku
a zároveň se jí bojí, a na mne je trochu naštvaná. Kulička by se s Micinkou ráda seznamovala,
ale když vidí nezájem, radši se klidí z cesty, ale beze strachu.
Kulička z Valois v novém domově
Říjen 2008
Kulička je opravdu ta nejzlatější kočička na světě. Je absolutně bezproblémová, z ničeho si nic
nedělá. Že s ní Micinka stále nekamarádí, ji neodrazuje, a pořád znovu zkouší navázat
přátelské vztahy. Nemůžu říct, že by se praly, to Kulička ani nemá v povaze, ale buď se jen tak
pozorují, nebo Micinka zasyčí a někdy i máchne pacičkou, ale jen tak symbolicky. Kuličce to ale
vůbec nevadí, je taková "easy". Povahově jsou strašně rozdílné, každá je úplně jiná, a vlastně
se krásně doplňují. I když jsem si mírně zkomplikovala život - teď už nemůžu opravdu vůbec
nikam odjet - tak jsem strašně ráda, že mám jednu na nekonečné mazlení a jednu z dlouholetého
přátelství.
Kulička je zvyklá hodně papat (a pak taky hodně kakat). Vždycky k jídlu zalehne, zaboří hlavu
do misky a nevynoří se, dokud všecko nesní. To Micinka u jídla stojí a pořád při tom lelkuje
okolo, dostane třetinu toho co Kulička a sní toho polovic. Mezitím Kulička sní svoje a ještě
jde dojíst po Micince. Takhle je to pokaždé. Micince občas přilepším syrovým kuřecím masem, aby
tak netrpěla, ale Kuličce to nedávám, protože na to ani není zvyklá a ani to nevyžaduje.
Micinka je za syrové maso ochotná držet hladovku.
Kulička a Micinka
Kulička nemá ráda přepravku, na chalupu jsem ji vezla jen jednou, a byl to boj ji do přepravky
dostat. Taky se mi zdá, že je radši v bytě, jako kdyby ani nevěděla, co je to tráva a děsí ji
zpěv ptáčka. (Na rozdíl od původně vesnické Micinky se ale nebojí psího štěkotu.)
Co mně překvapilo, je, že se Kulička až panicky bojí mužských. Když přišel opravář, tak zalezla
do nejskrytějšího koutu a zůstala tam, dokud neodešel.
Mezitím jsme se všechny tři přestěhovaly do nového bytu. Radši jsem si vzala dovolenou, abych
byla s nimi doma prvních pár dní. Zatímco Kulička sebou v novém bytě hned plácla na koberec a
dělala, jako kdyby odtud pocházela, Micinka tam stále probíhala a dlouho prozkoumávala všechny
kouty. Každým dnem se to ale zlepšovalo a teď už jsme si zvykly všechny tři. Je vidět, že se
jim tam líbí stejně jako mně. Je tam od podlahy teplíčko, mají tam spoustu prolézaček, a to je
pro kočičky nejdůležitější. Občas je chytí raplíček, začnou lítat a v zatáčkách jim prokluzují
pacičky.
Večer je zábava pozorovat, jak se obě nenápadně snaží být první v mé posteli. Protože tam
nechtějí být spolu, tak záleží na tom, která zrovna vyhraje. Když v noci některá z postele
sleze, má smůlu, protože hned je místo obsazeno tou druhou.
Kulička z Valois v novém domově
Také je zajímavé, že Micinka i při svém stáří (mám ji 10 let a neznám její věk) je úžasně
mrštná, šplhá a skáče vysoko a neuvěřitelně lehce. Nikdy při tom nic neshodila, ani nerozbila.
Zato dvouletá Kulička je těžkopádné nemehlo, někdy se jí dokonce nepodaří vyskočit, nebo se o
to raději ani nepokouší. Ona také určitě může za rozbitou broušenou vázu. Když jsem přišla domů,
bylo mi to divné, že mně u dveří nikdo nevítá..
přidat do oblíbených
poslat e-mailem
vytisknout