Když jsem se jednou v noci před dvěma roky vracela domů z odchytu týraných koček na jedné stavbě, čekal na mne před vrátky, jak to bylo pro něj typické, můj milovaný přitoulaný kocourek Tuláček. Počkal, až jsem otevřela vrátka a vešel společně se mnou do zahrady. Jako vždy. Ale tentokrát se stále ohlížel - nevěděla jsem proč... a najednou jsem to uviděla. Z křoví vyklouzlo maličké rezaté koťátko, na které Tuláček počkal a vedl si ho k nám domů.

Doma jsem viděla, že kotě je asi dvouměsíční kocourek, šíleně zavšivený i zablešený, se svrabem a nemocnými očičky. Hned jsem ho začala dávat do pořádku, kotě bylo velmi vděčné, přítulné a líbezné, začali jsme mu říkat Noreček. Oběhla jsem všechny sousedy, dala vývěsky s fotkou, hledala jsem, zda se někomu právě takovéto kotě nezatoulalo. Ale nic, jak už to bývá, nikoho nebylo, nikdo ho nepostrádal.

Noreček se od začátku u nás cítil jako doma, velmi rychle se naučil čistotě, spal s námi v posteli a mazlil se a mazlil. Zanedlouho se k nám dostalo další nádherné, stejně staré kotě, které, ač modré, přesto tam, kde se narodilo, ho nikdo nechtěl - a maličcí kluci spolu začali kamarádit, vyvádět lotroviny, jak je to u koťat zvykem, jeden od druhého se nehnuli na krok. I když u nás byla velká spousta dalších koťátek, tak dvojice Noreček - Hezounek, jak jsme modrého rošťáka pojmenovali, tvořila ostrůvek mezi ostatními koťátky, nerozlučnou dvojku. Bylo mi naprosto jasné, že tyto dva při umísťování rozdělit nemohu. A nerozdělila jsem. O oba krasavce byl veliký zájem. Nakonec jsem vybrala mladou manželskou bezdětnou dvojici, která se na příchod nových členů rodiny perfektně připravila. Několikrát mne navštívili, s kluky se mazlili a přitom si psali vše, co je potřeba si opatřit a co je nutné zabezpečit. Nakoupili škrabadla, zasíťovali okna, připravili spoustu hraček a kvalitního krmení. nebyl důvod, proč by se kluci neměli přestěhovat do velkého nového bytu nedaleko Prahy.

Dva roky oba chlapečci spokojeně a šťastně žili se svými novými rodiči, všichni se navzájem milovali a vše bylo skvělé. Věděla jsem, že mladí manželé očekávají narození svého prvního potomka a všichni jsme se těšili a plánovali, jak si děťátko bude zvykat na kocourky a jak si s nimi později bude hrát. Tak tomu i mělo být a bylo, dokud se u chlapečka nezjistila alergie... Nastalo dlouhé a těžké rozhodování, váhání a smutek, které nakonec vyústilo v bolestné nezbytné rozhodnutí - milovaní kluci - teď už se Noreček jmenoval Mazlík a Hezounek Ben - se musí odstěhovat.

A tak mi - v podstatě přesně po dvou letech od umístění - večer zazvonil telefon - viděla jsem jméno Noreček, Hezounek - ráda jsem ho zvedla s tím, že si zase popovídáme - ale na druhém konci se ozval pláč a oznámení, že chlapeček je alergický. Neváhala jsem ani vteřinu a okamžitě jsem se zeptala, kdy se kocourci ke mně vrátí... A vrátili se hned druhý den.

Před dvěma roky ode mne odjížděla dvě malinká roztomilá koťátka, teď se ke mně vraceli dva obrovští, překrásní majestátní kocouři. Znala jsem je z fotek, ale přesto jsem nečekala, že budou tak velcí a tak nádherní.

Jenže - na velikosti nezáleží... Kocourci jsou nešťastní, byli zvyklí na pohodu a klid a ne na obrovské množství koček, z nich některé je vidí opravdu nerady a své území si brání. Kocourci se bojí, je to pro ně veliká změna, vše je již pro ně cizí. Vím, že si zvyknou a smíří se, vím, že ani ty kočky jim nebudou zanedlouho tolik vadit, že jim nebude vadit ani náš starý pes. Ale přesto bych jim chtěla co nejdříve najít nový, trvalý domov, kam by mohli jít spolu a odkud by již nikdy nemuseli odejít.

Noreček - Mazlík i Hezounek - Beník jsou kastrovaní, očkovaní madstandardní vakcínou, pravidelně odčervováni. Oba jsou absolutně čistotní, umí dokonce chodit i na lidský záchod, takže kočkolit není nezbytně potřeba, jsou velmi přítulní, společenští a překrásní. Noreček je zřejmě, podle všech znaků, křížencem mainského mývalího nebo norského lesního, Mazlíkova máma je čistokrevná modrá britka, která se "zapomněla" s nečistokrevným tátou.

Když mladí manželé odjížděli domů, již bez svých mazlíčků, plakali jsme všichni... Ale ubezpečovala jsem je, že se o kluky opravdu nemusí bát, že se o ně postarám, aby i nadále se měli jen a jen dobře.

A tak hledám... Nechcete rozšířit svou rodinu o dva překrásné kočičí kluky, kteří by se vám za vaši péči odvděčili láskou, vděčností a mazlením? Kteří by váš život jistě obohatili o spoustu dalších dojmů a nezapomenutelných zážitků? Přijeďte se na kluky podívat. Všichni na vás čekáme v Hradci Králové (kontakt).