Ne, Mustafa ani jeho společník Abdul nepatří k naší rodině. Ani to nejsou jejich pravá jména (jak se doopravdy jmenovali, jsem se nezeptala, možná nijak). Z jejich společnosti jsem se mohla těšit pouze 12 dní. Bylo to na dovolené na Kypru a byli to naši „hoteloví“ kocouři.

Rekreovali jsme se sice na řecké části ostrova, takže by bylo příhodnější pojmenovat kocoury třeba Georgios a Stavros, ale mně k těm dvěma ta turecká jména prostě sedla lépe.

Zpočátku jsem jim tajně nosila šunku ze snídaňového bufetu na terasu hotelu, kde se každé ráno objevovali. Později jsme se s mamkou, se kterou jsem na dovolené byla, seznámily s jedním párem z našeho zájezdu a já se dověděla, že pán oba kocoury každé ráno nacpe kopcem párků. To by snad té nezdravé stravy bylo dost, řekla jsem si a nosila jim šunku už jen občas.

Že se o svou potravu asi umí v nouzi postarat sami, nám jednoho dne názorně předvedl mourovatobílý Mustafa. Téměř bílého Abdula jsme většinou vídali pouze u snídaně, ale Mustafa se často procházel i přes den mezi lehátky rozesetými na travnatých terasách mezi hotelovým bazénem a mořem, žebral u Angličanů kousky hamburgrů (o mé sušenky nestál) a v horku si lehal do stínu pod lehátka turistů.

Jedno dopoledne polehával nedaleko nás. Najednou vystartoval do hloučku vrabců, kteří každý den švitořili v hotelové zahradě plné barevných květů, a jednoho opravdu ulovil. Nepomohlo odhánění kocoura, tleskání na něj, vrabčák byl pro něj vzácný úlovek a stále ho držel v tlamě. Ubohý vrabec zoufale a zbytečně mával křidélky. Nemohla jsem se na to dívat a šla do moře. Za chvíli za mnou dorazila mamka. Řekla mi, že kocoura praštila botou a podařilo se jí vytrhnout mu polomrtvého vrabce. Toho pak, aby ho kocour už nenašel, hodila do koše. Při představě vrabčáka umírajícího v odpadkovém koši jsem na mamku dostala vztek a po tváři mi tekly slzy. To už se mi pro něj zdálo milosrdnější zemřít jako kočičí oběd.

Ale musím přiznat, že ješte to odpoledne jsem viděla vrabčáka, jak se z toho koše sice trochu neobratně, ale přesto vysoukal. Mustafa byl poblíž, ale nevšiml si ho, měl totiž právě jinou práci.

To bylo tak: Potom, co ho mamka praštila botou a sebrala mu vrabce, se Mustafa urazil a odešel od nás. Když se později maminka odebrala na pokoj, odpočinout si od poledního vedra, Mustafa se vrátil a lehl si pod mé lehátko. Asi hodinu spal, potom se najednou probudil a začal něco sledovat v růžových keřích za mým lehátkem. Z obavy, že má zálusk na dalšího vrabce, jsem se dívala stejným směrem, ale nic jsem neviděla. Kocour však nejspíš ano. Opět se to pohnulo a teď jsem i já spatřila asi dva metry od své hlavy hlavu někoho jiného. Ještěrky?

Bylo jich v zahradě plno, ale že by byly i takhle černé? Než jsem se stihla zvednout z lehátka a prozkoumat křoví, získala hlava tělo. Bylo celé černé, přes metr dvacet dlouhé – hadí. A celé se rychlostí blesku sunulo z růží ven, kolem mého lehátka ke dlážděnému chodníčku. Mustafa za ním. Začal boj na život a na smrt. Had zvedal přední část svého těla do výšky, kmital jazykem a syčel na kocoura, ten ho pacifikoval bleskovými seky packou.

Z chodníčku srazil Mustafa hada na trávník svažující se k moři, boj pokračoval mezi lehátky rekreantů. Kolem scény už se shromažďovali další turisté a upozorňovali okolo ležící a spící hosty hotelu, protože nebylo jisté, kam had nebo kocour v příštím okamžiku skočí. Angličani si nosili foťáky a videokamery, jásali nad skvělým motivem, jen já tam nehnutě stála a trnula hrůzou, připravená zasáhnout, pokud by získal navrch had a chtěl Mustafu uštknout.

Ale vypadalo to, že vyhrává kocour. Po chvíli zůstal had nehybně ležet. To už naštěstí někdo přivolal personál hotelu. Pán, který přišel, vzal hada za ocas (ten po těžkém boji mírně zvedl hlavu, snad jen abychom věděli, že ještě žije), a odnesl ho za plot hotelové zahrady. Byl přitom pronásledován Mustafou, kterého viditelně i slyšitelně naštvalo, že mu ten den už podruhé někdo sebral úlovek.

Podle hotelového zaměstnance naštěstí had nebyl jedovatý, ale je dobré vědět, že by mě Mustafa v případě nutnosti ochránil. Na Kypr bychom se s maminkou rády podívaly znovu, když to půjde, do stejného hotelu. Pokud tam Mustafu s Abdulem nenajdu, budou mi moc chybět.