Jak jsem přišla k Mamině
Ke kočce Mamině jsem přišla způsobem tak komplikovaným, že průměrný nekonečný televizní seriál bledne závistí. Ale protože nejsem autorkou Rodinných pout, vezmu to zkratkou: ve vsi, kde mají chalupu moji rodiče, stojí stará obnošená chaloupka, pár set metrů od té naší, která je obnošená o něco méně. V chaloupce žil starý pán s kladným vztahem k alkoholu a několika kočkám a záporným vztahem k uklízení. Kočky sice krmil konzervami pro lidi (vepřové ve vlastní šťávě), ale krmil je, což je v pohraničí věc zřídkavá, a co se toho alkoholu týká, tak o titul „největší násoska“ soutěží polovina vesnice.
Jak už to tak bývá, děti se k pánovi příliš nehlásily, manželka se s ním rozvedla před několika desítkami let, alkohol a staromládenecký život udělaly své, a tak pan J. jednoho dne opustil světlo světa a z koček tak udělal sirotky.
Pro koťata, která se v létě měla narodit, to bylo ovšem životní terno, protože – aniž bych chtěla starému pánovi sahat do svědomí – si nebudeme dělat iluze o tom, co by je asi čekalo, vzhledem k tomu, že o předchozích vrzích koček nikdo nic neví. Každopádně ona bývalá manželka naznačovala cosi o nutnosti okamžité likvidace koťat pomocí žumpy, když ji místní kočičí máma - sousedka pana J., ona dobrá duše, která mi zavolala ohledně Johanky bez oka - naznačovala něco o vhodnosti přikrmování 3týdenních koťat, jejichž matka (Mamina) byla po smrti svého konzervodárce živá jenom z ulovených myší.
V tento okamžik vstupuje do děje myslivec, majitel velmi luxusní chalupy :) v sousedství, který vyhrožuje likvidací koček, protože „ta, co má ty koťata“, chodí užírat krmení do kotců jeho psům, kteří ji ignorují a ne a ne ji roztrhat. Bude to muset vzít do svých rukou, protože jemu se po zahradě žádné cizí kočky poflakovat nebudou…
Kulíšek: již řádně vykrmený
Šeptanda oběhne ještě pár chalup, až dosáhne na naši zahradu, kde kraluje jediná kastrovaná, očkovaná a pravidelně odčervovaná kočka široko daleko, tedy naše Máňa. A věci se dávají do pohybu…
“Siamka“ se probudila...
Poté, co se uvolnila karanténa, v níž se vynacházela Johanka po vyjmutí oka a následné kastraci (mimochodem, Johanka je už pár dní v novém domově, článek – i s fotkami - o ní vyjde příští týden, spolu s poděkováním všem hodnými lidem, kteří přispěli na její operaci), nastěhovala se tam Máma a její nejmenší a nejslabší kotě, později pojmenované Kulíšek. Kotě bylo opravdu neduživé, a jenom proto se ho podařilo chytit. Máma totiž neponechala nic náhodě, a tak své děti od malička učila umění přežít v divočině, přičemž schopnost nenechat se chytit (a sežrat – liškou, lasičkou, kunou) byla obzvláště důkladně trénována.
Už když jsem si nesla Maminu v přenosce do depozita, bylo mi jasné, že tahle kočka má na věc svého uvěznění zcela jiný názor než Johanka, která byla ráda, že je ráda, že má klid a plnou mističku. Máma totiž vyzpěvovala a celé vsi z plna hrdla vykládala, že trpí šíleným bezprávím, že jí ubližují, chytili ji, do bedny vrazili, podvedli… a vůůůůůůbec. Přitom ale nebyla naštvaná či agresivní, to jsem si měla zažít až u další kočky z této líhně; Máma prostě jenom „komunikovala“ – řečeno manažerskou mluvou - svůj názor.
Časem se ukázalo, že Mamina nesnáší jakékoliv prostorové omezení. Nejhorší byl pobyt v přenosce. Vedle neustálého mňoukání, vykvikování a ječení strkala neustále čumák do mřížky, takže si odřela srst z nosíku. Lepší situace ovšem nebyla ani v případě, že Máma byla puštěná na volno. Jakýmsi ještě nepopsaným smyslem poznala, že je zavřená v pokoji, zatímco ostatní kočky mají k dispozici celý byt, což je ovšem mňau bezpráví mňau mňau vřísk… slyšíte mne, vy natvrdlí dvojnožci, koukejte mne pustit veeeeen!
Máma a její otlučený nos
Svojí komunikativní náturou naprosto dostala veterinářku před kastrací. Svůj názor na vybavení veterinární ordinace a kvalitu služeb jí sdělovala ještě v narkóze, aby se po hodině a půl (!) probudila, protáhla se mříží karanténní klece a šla si všechno pořádně prohlédnout. Přiznám se, že mi to přišlo trochu jako veterinářská latina, protože jsem si mezery v mříži proměřila a byly zhruba pěticentimetrové. Ale říká se, že kam kočka dostane hlavu, tak dostane celé tělo, tak možná se to tak opravdu stalo.
Čímž se dostávám k tomu, jak Mamina vypadá. I její zjev mne utvrzuje v tom, že kočičí stvořitel hrábnul do špatné přihrádky – číče nadělil bílomourovanou srst a zapomněl na líbivé modré oči a velká ušiska. Máma je totiž jako lunt. Ačkoliv „žere jak mlejn“, není na ní ani gram tuku. Pravda, už z ní nelezou kosti jako v dobách, kdy kojila své děti a živila se myškami, ale pořád vypadá jako reklama na hlad. (Předpokládám, že – vzhledem k existenci zákona zachování hmoty – někde existuje kočka, která potřebuje zoufale shodit, například do kočičích tanečních, a tloustne jenom z toho, když se na konzervu podívá. Máma jí totiž i za ní.)
Když uplynula povakcinační lhůta a na dveře karantény už nervózně klepaly další kočky třesoucí se na kastraci, připadnul mi úkol převézt Mámu a Kulíška do depozita, kde setrvají do svého umístění. Bylo mi jasné, že s těmihle dvěma dárečky nemohu jet v žádném případě autobusem (řidič by mne vysadil i s kočkami po pěti kilometrech cesty, případně by mne utloukli spolucestující) a že ta 120km cesta autem bude stát za to.
Stála. Kdybych věděla to, co vím teď, vybavím se na cestu špunty do uší a peřinou, kterou bych přenosku s Vřešťankou a jejím dítětem přiklopila, aby ani hlásek neuniknul. Několikrát jsem si cestou vzpomněla na kamarádku Dášu, která mi popisovala, jak se coby nevyspalá novopečená matka jala kostruovat zvukotěsný kryt na ječící dítě, které bylo ochotné být zticha pouze v případě, že se s kočárkem jezdilo přes práh či přes tramvajové koleje.
… aby už nikdy neusnula
Pravda, musím Mámě přiznat, že byla asi dvě minuty (v součtu, ne najednou!) zticha, ovšem jenom proto, aby nabrala síly k přednesu nového repertoáru. Občas byl koncert pro dva hlasy, Kulich prozpěvoval fistulí. Útěchou mi bylo, že se jich (ach!) za chvíli zbavím a mazlit a hladit a drbat… a zacpávat si uši při nedostatku mazlení bude zase někdo jiný.
Máma: mazlím se jak o život
Magda, která už mezi tím Mámu a Kulíška přejmenovala na Cardu a Retardu („když je tak malej a neduživej“), nás přijala s úsměvem na rtech. Po noci, kdy na ní pořád padaly mňoukající kočky, ji smích přešel, ale optimismus přetrval. Druhý den přišel mail:
jako kdyby se fotili do image časopisu - tak vypadala včera ta
povedená dvojka, když se nahnala ke mně do postele a tam se navzájem
olizovala, mazlila a vrněla :)
bohužel jim to vystačilo tak na dvě hodiny, ale přece jen jsem mezi
tím zvládla usnout - v noci mě probudil šmejdící malej šmejd a jeho
matka, která se rozhodla ho decentně "okřikovat". Intenzity
z předcházející noci to však nedosahovalo a spokojenost, že měli
večer k dispozici celý byt, hladící návštěvu a v noci mojí postel, byla
maximální :)
Předpokládám, že touto dobou již všichni tušíte, co bude následovat. Ano, nezklamu vás, je to: Mamina Carda i Kulíšek Retarda hledají laskavé majitele, kteří se o ně budou následujících dvacet let starat. Oba jsou vakcinovaní, naučení na kočičí WC. Mamina je samozřejmě kastrovaná. Retarda je malé vyjukané kotě, které bude asi vždycky drobnější než jeho vrstevníci, ale už nevypadá jako nedomrlá myš. Hodí se do bytu, nejlépe k další kočce, pokud možno méně komunikativní, než je jeho matka. Potom tu je jistá šance, že z něj vyroste normální kocour a ne „bílomourovaná siamka“. Máma je opravdu originální kočka. Hodí se tam, kde je dostatek zábavy a mazlících rukou… Oba jsou k doptání u Magdy.
Související odkazy:
Související články:
