Pokračování středečního článku Předvánoční maratón 1/3.
Člověk míní, Pišta mění...
Moje představa poklidného večera vzala za své už během dne. V práci začalo být jasné, že dnes děláme přesčas, stává se to opravdu málokdy, ale je před Vánoci, a tak se není co divit.
Ještě lepší zprávou bylo, že v lese u silnice poblíž Hatí (vesnice na spojnici mezi Řevnicemi a Hostomicemi, tedy z druhé strany hřebene Brd souběžně se Strakonickou) leží v lese u silnice starý pes, nenechá se zvednout, jen pohladit a poprvé byl na stejném místě viděn před týdnem. A neví se, zda pes či fena. Hlavou mi projedou všemožné varianty zlomenin, kvůli kterým se psík nenechá zvednout a nechce chodit. Bleskem procházím „ztráty a nálezy“, ale nevím o nikom, komu by chyběl.
Můj vlastní pes má natržené kolenní vazy a nařízený klid, jinak se nevyhneme operaci, svátky trávím u rodičů a po odchodu pitbulí krasavice Sendy jsem slíbila „už žádný další pes“. Obvolávám kolegy, ty, co občas psy hlídají, ale bezúspěšně. Šárka mi slibuje půjčit byt, ale sama nebude doma a já nezvládnu ráno před prací jet ještě vyvenčit přes Prahu psa, navíc se bojíme nechat ho bez dozoru s kočkami.
Paní mezitím při další „krmící návštěvě“ u silnice psa s pomocí košíku a rukavic naložila do auta a dočasně uložila do garáže, její vlastní psi si na něj ale „brousí zuby“.
Nakonec se obětuje „nepsí“ Františka s tím, že pes u ní může pár dnů zůstat. V půl jedenácté v noci vyrážím směr Liteň, se zadáním nejdřív vyzvednout psa a pak, po divadle, i Františku, které tím úspěšně kazím volný večer. Pišta, jak jsem ho překřtila hned ve vrátkách, nemá nejmenší chuť cestovat kamkoliv, je na něm jasně vidět, že by dal duši za klid, pelech, jídlo a hlavně misku s vodou, a když už to má na dosah, nechce pryč. V autě se nicméně chová slušně. Je to pes „pes“, tedy on, a není nijak zraněný. Má rezavohnědý kožich, je to malý klasický voříšek s překlopenýma ušima a šedé „brýle“ okolo očí a šedý nos ukazují jasně, že tohle už je opravdu starý pán. Byl zjevně dobře živený. Nechce zvedat do výšky, ale rád se nechává hladit. Ačkoliv mi nepřipadá pravděpodobné, že se do lesa přitoulal sám, přeci jen se raději ptám:
Nechybí někomu z toho kraje starý rezavý voříšek s delší srstí a šedou tlamou??
Tipovaly jsme ho na „dědictví“.
Když míjím na Strakonické Cukrák, mám pocit „deja-vu“, to už tu bylo. Kdy, naposledy včera? Po půlnoci nakládáme i Františku a připravujeme ji tím o večer s kamarády.
Prvním problémem Pišty se ukázaly schody. Nosit se nechce, to se ohání a kňučí, ale vyjít je nezvládne. Naproti tomu kočky mu vůbec nevadí, je k nim přátelský. Lehá si do předsíně, hned za dveře, a tváří se nešťastně. Druhý den mi do práce přijde zoufalá sms, že se psem to nejde, nezvládá vůbec schody dolů, při nošení kouše, naříká a čůrá. Slibuju vyzvednout ho večer po práci. A kam teď?
Pomoc přišla ze strany, z které jsem jíiopravdu nečekala. Vzhledem k Bricatovu profláknutému rvaní se se všemi psy jsem od okamžiku, kdy bylo jasno, že Pišta je „on“, ani nepomyslela na Marcelu jako hlídače Pišty. Když jsem ale Marcelu varovala, že malý zrzoun jede nejspíš s námi na náš další, páteční velký výlet, navrhla vzít Pištu „na zmetky“ – rozuměj na Holosmetky.
Večer z práce mizím v devět, vyzvedávám v Praze Marcelu s Bricatem a zároveň ošetříme, jak bylo v plánu, Minimaxe. Minimax je yorskhirský teriér, který prožil první dva roky života na dvoře, a tudíž jsme z něj před časem musely odpreparovat většinu srsti s různými historickými vrstvami humusu, vyhnat blechy a tak podobně….
V Košířích bez ohledu na protesty upaluju s Pištou po schodech a on se venku ochotně snaží špacírovat a očůrávat rohy. Seznámení s Bricatem proběhne na neutrálním území parčíku, černé šídlo naštěstí respektuje Pištovo věk, tedy Pišta není sežrán, a my svištíme na Holosmetky. Upravíme rychle místo na spaní pro Pištu, vartujícího u vrátek ven, „zakočkujeme“ a já pak zbaběle prchám a nechávám Marcelu osudu.
Je jedna ráno a já se snažím urvat alespoň pár hodin spánku, v půl páté tu budu zpět, vyrážíme totiž na další výlet, tentokrát na východ, do Pardubic. A to maso, vánoční přilepšení pro Saschu, Kulču a vůbec celou smečku, jsem nakonec uvařila, vypínal ho za mě ale, uprostřed noci, můj kočky a jinou havěť nijak nemilující tatínek, mě už se tou dobou zdálo cosi o počůraných schodech.
Závěrečný díl "předvánočního maratónu" vyjde v pondělí.
Související články:
