Zaregistrovala jsem dotazy na depozit paní Černé, jak se ona i kočky mají. Dá se říci jedním slovem "podzimně".

Je tu podzim v útulku, jak jsem ho nastínila v článku z léta. Trochu radosti, hodně starostí i žalu, moře práce a úbytek lidských sil, dluhy na veterině. Spousta nemocí, trochu víc zájemců o číči, venku ještě malá koťata, ale už mráz.

Od léta se přes depozit přehnala jedna vážná viroza, byly dva úrazy, přibyla spousta koček, mnohé čičiny našly nové domovy, kočky dostaly nové škrabadlo a mají zásobu levných konzerv, Madlenka se podruhé stříhala (což je veliká událost  :-), přestává fungovat lednice… Pokusím se vzít to postupně.

Předně prosba, pokyn… říkejte tomu, jak chcete. V minulosti bylo vždy zvykem, že pokud přibude do domečku (ne na zahradu z okolních chat) k paní Černé zvířátko, přijímám ho já a zajistíme prohlídku, nebo ho po dohodě s nálezci a se mnou paní Černá přijme a posléze ho zkontrolujeme. To není bezduchá buzerace. V domku paní Černé není možno zajistit karanténu a depozit je určen zdravým zvířatům. Jeden marod ohrozí ostatních deset zdravých… zkrátka nemocné kočky mají azyl jinde. Na léčení úplně stačí běžné problémy, které u koťat propuknou samy během pobytu v depozitu.

Poslední dobou, kdy se adresa paní Černé stala snadno dosažitelnou, mají lidé snahu vozit jí kočenky bez předchozí dohody a bez ohlášení, bez snahy zjistit, zda se vůbec vejdou a s představou, ze laskavá stará paní je neodmítne. Připadá mi to nefér (a co je fér, že), protože Podbrdsko za celý rok (i minulé) nevyhlásilo "stop stav" a celý děsný podzim se stále snaží kočky v nouzi přijímat, není tedy problém zavolat mi nebo paní Černé předem a domluvit se. Tohle je čirá bezohlednost, která možná zachrání ta "jejich" koťata, ublíží ale mnoha dalším. To ovšem lidé neví či vědět nechtějí…

Koťata z krabice

V létě byla kromě několika dospělých zvířat k umístění v domečku první a druhá (starší a mladší) parta koťat a malá "mlíčková" kočička Knoflík, když přibyla koťata z krabice. Šest malých drobků nechal jakýsi dobrák na dně výkopu na stavbě, byli v krabici ráno nalezeni dělníky. Oči přes hnis skoro nevidět, modroočci, vychrtlí, vyhladovělí… a většina s kýlou. Malý moureček měl na stehýnku absces po poranění. S vypětím všech sil se je paní Černé podařilo vypiplat, do domečku přinesli rýmu a průjem a původní skupině koťat rozhodili harmonogram očkování.

Kočenky se zaléčily, několik našlo nové domovy, několik jich přibylo a…..

Virosa

Čtyři roky se vážné virosy (rozuměj smrtelné) vyhýbaly domku paní Černé. Před čtyřmi roky jí v náručí na panleukopenii zemřelo milované a od miminka vypiplané kotě, kocourek Mariánek. Byl ještě malý na očkování a jen několikrát si vyběhl pohrát s listím na zahrádku.. Tehdy "šel mor krajem" a i "soukromé" kočky lidem v Černošcích hodně pomřely.

Poslední roky koťata (a vůbec většina koček k umístění) u paní Černé bydlí pouze doma, ven ale chodí stará parta koček. Léto tráví staré kočky venku, s příchodem mrazů ale potřebují do tepla, a tak se teď v domku potkávají, tomu nejsme schopni zamezit. Ironií je, že tou dobou nepřibylo čerstvě žádné zvíře, ale jak jsme se později dověděli, v sousedství řádila stejná infekce, a tak jí zřejmě (kdo ví) do domku přinesla některá ze starých koček, vždyť venkovní kočky se prostě občas potkávají. A my se můžeme dezinfikovat jako blázni :-(.

Choroba zkosila, až na jednu výjimku, vždy kočičky ještě neočkované. První obětí bylo malé tříbarevné kotě Knoflík, piplané a milované, které mělo být ještě u mámy (byla-li by máma). Začalo to nenápadně, večer jedním zvracením, ráno se Knoflíček stále neobjevil u jídla, paní Černá ji šla hledat v pelíšku. Kotě bylo mrtvé.

Nejhorší je bezmoc, koukat na zvíře a vědět, že pomoci mu nejde. Následoval kolotoč zvracení a průjmů, každodenních návštěv, léků, krmení, snahy i nutné rezignace nad každou další kočičkou. Tak zničenou jsem paní Černou nezažila ani po žlučníkovém záchvatu.

Nikdo nevěděl, která kočička onemocní, některé se ubránily, jiné ne a průběh nemoci se dá počítat na hodiny, nejvýš na dva až tři dny. Zemřel Malý Mundošek, jedno z kojených koťat mámy Ponožky, nevydržela dvě koťátka z krabice – nejmenší mourek a bílomouratá kočička, dva pětitýdenní kocourci nalezenci, máma "z kamionu" a jedno z jejích koťat. Kočičku totiž v zalepené krabici i s jejími koťaty našel v příkopu poblíž Říčan řidič kamionu a když ho jinde poslali k čertu, dostal se až k nám. Koťata jsou stále plachá, ale zvykala si, kočička se velice bála, byla ve stresu a to se jí asi stalo osudným. Jedno z jejích dětí vůbec neonemocnělo, jedno zemřelo a třetí se nakonec už v kritickém stavu podařilo zachránit Marcele na marodce. Celkem zemřela jedna dospělá kočička a sedm koťat. Depozitum dostalo několik týdnů karantény (nikdo dovnitř – nikdo ven - kočky prošvihly dvě umísťovací výstavy) a v dezinfekci by se tu dalo i koupat.

Mytylka

Aby toho nebylo dost, venkovní kočka Mytylka přišla kulhajíc a bylo jí zjevně zle. Mytylka je stará číča (11 let), opatrná a ostražitá. K domku paní Černé se přistěhovala už v době, kdy ještě žádné OS odbrdsko neexistovalo.Dlouho jsme se ji snažili nabízet k umístění, ale bojkotovala to svou plachostí opravdu dokonale. S paničkou se i mazlí, před cizími ale mizí až za plot zahrady, dozadu "na břeh". Zvuk motorů všech aut, kterými jezdím, má uložen přesně v hlavě a první vydává ostatním kočkám signál k útěku.

Teď se ale Mytylka sotva přivlekla po třech. Jednou ještě vyskočila z krabice a po třech utekla, když mne uviděla, podruhé už byla lapena a jelo se na veterinu. Podezírala jsem ji ze zlomeniny, nožička byla hodně oteklá, velice bolestivá a přes otok téměř nešla prohmatat. Kosti ale byly v pořádku a našli jsme i ránu, vstupní bránu infekce. Měla už zánět hluboko v noze, doktor nás varoval, že část tkání asi nekrotizovala a možná vypadne. A stalo se.

Mytylku paní Černá zavřela nahoru do podkroví, kočena dostala límec, antibiotika injekčně a když se rána otevřela na povrch, i masti, které čistily a hojily. Znamenalo to pro paničku několikrát denně vylézt do strmých schodů, kočičku krmit, umývat, mazat ránu, utěšovat ji a dělat jí společnost a pro nás jezdit a dávat injekce a čistit ránu…

V nejhorším období měla Mytylka "díru v noze" o velikosti mé dlaně a její panička už nevěřila tomu, že se takové poranění může zahojit. Mytylka musela dostat léky proti bolesti, jinak celý den naříkala. Když jí bylo špatně, byla dost apatická, ale jak se pomalu hojila, začala si vzpomínat velmi často na to, že jsem ten cizák a ta potvora, co už jí v minulosti párkrát nacpala prášek na odčervení do krku… No, nedarovala mi to. Pohledem kdyby se dalo zabíjet, tak jsem dávno mrtvá.

Až jednoho dne se to změnilo. Mytylka byla koupena. Čím? Uzenými šproty. Ty totiž používám na odchyt a taky s nimi testuji, jestli zvíře nežere, protože je mu špatně, nebo jestli se mu jen bašta nezdá dost dobrá. Mytylka nepapala moc ani lahůdky, co jí paní Černá snášela pod nosánek. Ale uzené šproty zkrátka nedokázala odmítnout :-). Od té doby bylo mezi námi příměří. Jen dočasné, samozřejmě.

Mytylka má ještě jeden zvyk, kterým se vše trochu komplikovalo. Odmítá používat kočičí WC. Na velkou chodila na zem a čůrat na hadry, na ručníky. A paní Černá hadry prala a prala pořád znovu.

Mytylce se rána už téměř zahojila, paní Černá ji zbavila límce, kočka se šťastně umyla... a když jsme přijely, šly jsme jí nahoru zkontrolovat. Mytylka seděla na okně. Když mě uviděla, začala šplhat nahoru po síti v okně, byl konec příměří. Najednou začala mizet, už jí koukaly jen zadní nohy… Podkroví je určené pro návštěvy z rodiny a sítě tu (už dávno před kočkami) byly proti mouchám, kočky sem normálně nemají přístup. Síť byla bytelná, ale přidělaná na pružinách. Mytylka pružiny odtlačila, bleskově se zorientovala a z dost vysokého prvního patra skočila šikmo na stříšku nad vchodem, do zahrady a dírou v plotě "na břeh". Svoboda sladká, svoboda drahá. Naštěstí se Mytylka neporanila, přišla chvíli poté, co jsme odjely. Od té doby občas sedává před vchodem a toužebně hledívá nahoru k okénku, stýská se jí po teple a dobrotách, ale dolů do domečku nechce, s ostatními se prý o přízeň dělit nebude. To už ale v podkroví seděl Pepíno.

Pepíno

Pepíno měl smůlu. Zrovna seděl na břehu s ulovenou myšičkou, šťastný, že ji lapil, když jeho ulovil pes. Pes ho nejspíš nechtěl zabít, jen chytit, ulovit. Držel ho za břicho paní Černé před očima (za plotem za zamčenou brankou) a nechtěl pustit. Prokousl jen na pár místech, ale zmačkal, zhmoždil celý podbřišek. Pepino je statný kocour a na břiše má "klokana", přes něj se psovi nepodařilo prokousnout hlouběji, vnitřní orgány nezasáhl. Doslova ale rozžvýkal tuk a podkoží, což velice bolí a špatně se hojí… Paní Černá si zažila ošklivých několik hodin, když se snažila vylákat Pepína z mnohametrové odvodňovací roury, kam vyděšený zalezl. Ostatní kočky tam za ním chodily, vědouc, že je něco špatně. Když pominul šok a uběhlo několik hodin, Pepino vylezl a přišel domů. Byl mu udělen azyl v podkroví…

I přes to, že byl Pepino pod antibiotiky, rány nezůstaly bez následků, velké boule a hromada hnisu na sebe nenechaly dlouho čekat. "Odneslo" to i jedno žebro. Dlouhé hojení, čištění, denní kontroly a antibiotika, zase mast, léky proti zánětu a bolesti, cvik se opakuje. Břicho se hojí hůř než noha, zánět byl hluboko, moc to bolelo a Pepino byl nešťastný. Panička ho chodila několikrát denně mazat a utěšovat. Tady šproty nezabraly. Jsem nejhorší vyvrhel a nikdo mi to neodpáře. Teď je rána zahojená, kousance po nohou také, podbřišek bez hnisu, jen vazivová boule zůstala, pomalu měkne, a my jen doufáme, že se nenajde nějaká další dutinka s hnisem, až účinek antibiotik odezní. Stát se to může. Pepino je na infekce náchylný, mívá věčné a opakované záněty dásní, rýmy, záněty spojivek, uši… Poslední roky se zdravotně lepší (je mu devět), dřív byl problém vystihnout chvíli, kdy ho nic netrápí, aby ho bylo možné naočkovat. V jednom je neošetřitelný, musely jsme se na něj vždy "spiknout" s paní Černou či Marcelou a ideální počet lidí byl tři. Dostat do něj prášek, to je nadlidský výkon, vše dostává injekčně.

Zatím dostal "opušťák" dolů mezi kočky a doufáme, že nebudou už další komplikace. Pepínovi je třeba přičíst ke cti, že celou dobu vzorně používal záchůdek se silikonovým stelivem.

Škrabadlo

Teď alespoň něco pozitivního. Kočičky dostaly nové krásné škrabadlo s více poličkami a sloupky, aby se učily žít v bytě, a také proto, že doposavad byl nejoblíbenějším škrabadlem nosný trám :-). Staří kocouři Špachmani i leckdo jiný ho používá jako schody k výstupu na skříň, Fousek rád okupuje horní měkkou poličku a máma Ponožka lehává vprostřed. Navíc koťatům paní Černá udělala druhou radost vytažením "tunelu", a tak tu mají hotovou opičí dráhu. Potřebují ji, jejich opatrovnice říká, že koťata teď "řádí jako tyfus".

Konzervy

Depozit paní Černé má díky výstavě "Sen zvířat" k dispozici velkou zásobu levných konzerv (supermarketového typu) pro dospělé kočenky. Tyto konzervy umožní krmit i venkovní čičiny, které se k domku stahují s příchodem zimy z chatové osady. Depozit teď potřebuje spíš konzervy pro koťátka, maso a kvalitnější krmení, se kterým se levné konzervy míchají, suché krmivo a stelivo.

Lednice

Měl-li by snad někdo navíc normálně fungující lednici a nevěděl, co s ní :-), bude vítán, stará lednice paní Černé už dosluhuje a v této domácnosti ani nemůžete dát maso za okno, kočky by se obsloužily samy :-(.

Umístěná zvířata

Za poslední dobu našli nové domovy Mourečka a Simonek na umísťovací výstavě v Plzni, po dvojicích do nového odešly i Boženka s Růženkou a želvičky Hanička a Vendy. Obě plaché želvičky byly pro jistotu už po kastraci a odešly do nového domova spolu – do Trnové. Ano, do té vesnice z "první vlny", ze které pochází kocour Fousek, co stále v depozitu pí Černé čeká na ty "své lidi".

Nové domovy našlo od začátku roku už 34 kočičáků a jeden pejsek od paní Černé.

Byli to :

• Fousatá, Vojta, Václavka, Káťa (s přestupem přes depozit u Františky, protože z domečku stále odcházela na místo, kde jí zřejmě někdo opustil)
• Růženka, Rozinka, Matylda, Otakar, Lilinka, Boženka, Sasanka,
• Horymír, Kapsička, Špidla (s přestupem přes marodku), Limetka,
• Hanička, Mourečka, Simon, Sáša, Vendy, Barunka, Sally, Boženka (kotě), Růženka (kotě), Miládka, Milánek, Aranka, Ivánek, Cvrček, Cvrk, Sára, Hvězdička, Čert-Pomo, Mína a
• pes Borek

Čekají na nový domov

Madlenka

Madlenku její majitelka vyhodila na zahradu útulku s komentářem: "Tak ji utraťte, je jí patnáct", kočička z toho měla těžký šok. Vyděšená, naštvaná, zoufalá a místo srsti krunýř. Madlenka si v domečku paní Černé celkem zvykla, v depozitu je už mnoho měsíců, příliš dotěrné kočenky "srovnala do latě", není ale už tak nervosní z jejich přítomnosti. S paničkou už se mazlí a spí na židli u postele nebo v posteli. Jednou už byla umístěna, oblíbila si ale příliš novou paničku a žárlila na kocoura i na dítě. Potřebovala by domácnost, kde je klid a ona bude opečovávaným mazlíčkem. Už si zvykla i na česání srsti na hlavičce a na hřbetě, jen bříško je pořád problém. Madlenka zkrátka potřebuje občas ostříhat. Teď už je ve velmi dobré kondici a na svůj věk vůbec nevypadá. Hledá klidné místo na dožití. Nevíme s jistotou, zda je kastrovaná, zřejmě ano, za celou dobu pobytu u paní Černé se nemroukala. Je vhodná jen do bytu!

Její stříhání, to je "oříšek" pro tři lidi a Madla to nikomu nedaruje, z hromady srsti a ručníků vyjíždí zuby a drápy rychlostí blesku. Kondice se jí ale lepší a příští nutnou údržbu srsti by mohla už zvládnout v lehké sedaci, tudíž bez stresu a ztráty hrdosti. Po zásahu "kadeřníků" Madlenka vypadá jako malý lvíček s ostříhaným tělem, chlupatou hlavičkou a střapečkem na ocásku. Zato my vypadáme jak po boji. Od posledního, tedy druhého stříhání, Madlenka mizí pod "mycákem", kdykoliv zaslechne můj hlas :-(.

Čertík

Čertík – starý, dnes už velmi mazlivý černý kocour s trochu horším dýcháním zatím nikoho neoslovil. Milý a nevtíravý společník, starý mazák, co už o životě ví své, a ke stáru ocenil teplo domova, obyčejný černý kocour, jehož kvality rozeznáte až "na druhý pohled", tu stále čeká.

Babulka

Babulka – kočička venkovní, strážkyně zahrady, která domů chodí jen pro baštu a pohlazení a své ranní mléko. Je ve skvělé kondici, nedávno jsem měla tu čest se s ní potkat a je z ní krásná kočka. Ochotně by myšařila i jinde, výměnou za krmení, závětří a životní prostor.

Fousek

Fousek už málem našel nové lidi na výstavě v Plzni, v poslední chvíli si to rozmysleli. Z Fouska je nádherný, lesklý, trošičku kulatý kocourek ve skvělé kondici (černý s bílými ponožkami a čárkou na čumáčku) a je milý, mazlí se, může žít v bytě i v domku, je klidné povahy… a nikoho nezaujal. Pochází z party koček po mrtvé paní z Trnové a je už posledním z nich, kdo ještě nemá domov.

Koťata

Mají ještě před sebou vakcinaci, zakrátko by se měla objevit v inzerci. Tříbarevka z Vlašimi, koťata z krabice, bílomourka z mostu, kráska z kamionu…

Kdo nás trápí

Plaváček

Plaváček je kotě, které se ještě jako mimino kdosi pokusil utopit v Rokytce. Díky pohotové reakci kolemjedoucích cyklistů Plaváček přežil. Bylo jasné, že větší šanci vypiplat ho má kočičí máma než ty náhradní lidské, a tak putoval k náhradní mámě Ponožce na výchovu. Po ledové koupeli na sebe nenechal dlouho čekat zánět dýchacích cest. Už jsme zaléčili i vřed na rohovce, vzniklý po zánětu v očích. Plaváček je ale stále drobný, náchylný k infekcím a hlavně, málo roste, je poloviční oproti jeho jen o týden starším adoptivním sourozencům. Paní Černá ho dokrmuje, kocour jí spinká v posteli, pořád má ale pavoučí nožičky a je "křehký".

Věznická

Kromě jiných odchytů chytáme teď kočky na kastraci ve věznici.Většina z nich je v takovém zdravotním stavu, že je možné je vykastrovat a vypustit zpět, občas se ale najde výjimka. Drobná a velice hubená tříbarevka, vyděšená a úplně se hemžící blechami, svrabu plné uši. Tahle malá troska dostala azyl u paní Černé a poté, co nás vyděsila tím, že v děsu s hlavou na bok proletěla celou domácností (akutní výjezd na veterinu – Jirko, Franci, díky - posléze jsme s veterinářem vydedukovali, že problémem bylo ucho) se "uklidila" za kredenc. Na dlouhé týdny. Děsila tím svou dočasnou pečovatelku, tvářila se, že nejí… Zřejmě se dokáže plížit jako duch, ale už byla několikrát v noci přistižena venku. Je z ní moc pěkná kočka. Jen celý den bydlí za kredencí.

Co dál?

Paní Černá už připravila domeček a okolí na příchod zimy, venkovním kočkám přichystala boudičky a schovávačky. Staré čičiny už z části změnily názor z kategorického letního "s koťaty nikdy" na diplomatické zimní "U kamen je teplo, ale ať mě ti spratci neotravují" a pomalu začaly chodit spát domů.

Pro ty, které se dovnitř bojí, chystáme ještě jednu "akci", do oplechovaných dveří domku je nutné zasadit kočičí dvířka, aby mohli plašani do předsíně. Zatím totiž nechává paní Černá kočičákům do předsíňky pootevřeno, což pro ní není bezpečné a navíc teplo zbytečně utíká. Po odchodu koťátek nás čeká "velké prádlo" neboli výměna koberců a další údržba v domečku. Zvažujeme voliérku pro příští léto, ale je mnoho pro i proti.

Stále máme "rest", zatím se nepodařilo chytit na kastraci kocourka Ferdu.

Absolutně plachý kocourek Míša už tu (a asi ani jinde) nežije. Objevil se koncem léta zjevně nemocný v posledním tažení a nenechal se lapit, než jsem stihla dojet, zmizel, zřejmě někam umřít.

Z plachého zvířátka s pracovním jménem Dáša se vyklubal kocourek, Chlupáč. Sklopec sice ignoroval, jednou se ale "zapomněl" v předsíňce. Zabrzdil v panice až hlavou o zavřené dveře, když si mě všiml. A když mi došlo, koho jsem málem pustila ven…. No, už je chlapec bez parády, stále je ale moc plachý. Snad se přes zimu ochočí.

Doufáme, že koťata i dospělé čičiny brzy najdou nové domovy, aby bylo možné otevřít "díru" do domku a začít ochočovat nové, vyděšené příchozí z chatové osady. Oni přijdou, jako každý rok, letos jen dřív, protože venku sněží.

P.S. Tak jsem sem chtěla "vpašovat" ještě něco málo o kýlách, ale kdo dočetl až sem, je hrdina, a tak si to nechám na příště.

Chtěla jsem napsat, že tohle byl pro paní Černou tvrdý rok. Ale on ještě nekončí. Přibylo další kotě…