Bolí to. Přítel je přítel. Bez ohledu na to, že má čtyři nohy a teplý kožíšek na zimu i léto.
Mumík. Kočička mého srdce. Přišla k nám před sedmi lety. Mourinka s velkýma zelenýma očima. Pořídili jsme si ji s mým manželem v době, kdy jsme neměli děti (a neplánovali je). Když jsme si ji vezli z útulku v Tróji, byl to hodně podobný pocit, jako když jsme si o nějaké čtyři roky později přiváželi první dceru z porodnice.
Máme ještě další tři kočky. Mám je ráda. Alespoň dvě z nich určitě. Třetí jen trpně toleruji a snažím se, abychom si vzájemně nešli po krku.
Mumíka jsem však milovala. Tak, jako milujete přítele a spřízněnou duši. Byla jiná než ostatní. Chytrá, bystrá a nekonečně moudrá.
Nemoc přišla nečekaně. Mezi nadějí na uzdravení a pochopením, že se blíží konec, stálo jen několik málo dnů. Byly to těžké dny. Mumíkovy orgány vypovídaly činnost, drobné tělíčko samo sebe otravovalo toxiny. Z heboučké kuličky s tučným bříškem se stala kostra potažená kůží. Oči se potáhly clonou bolesti. Vousky trčely z pohublé tlamky jak bodliny.
Poslední noc se z posledních sil vyšplhala do naší postele. Spala vedle nás. Hladili jsme ji. Doufali, že se dožije rána.
Ráno jsme věděli, co je třeba udělat. Cesta k veterináři se odehrála ve zvláštním poklidu. Odmítli jsme euthanasii a místo ní si vyžádali narkózu, která kočičku uspí. Chtěli jsme, aby nezemřela v chladné ordinaci mezi cizími lidmi, ale doma, mezi těmi, co ji měli rádi. Cítili jsme, že už nebude bojovat. Odcházela. Věděla to. A my také.
Zemřela v ložnici, symbolicky přesně na tom samém místě, kde se začátkem minulého roku narodila naše druhá dcera. Kruh se uzavřel. Zrození a smrt, začátek a konec.
Uprostřed slunečného jarního dne jsme vykopali hrob. Děti se účastnily pohřbu. Malá Karin to ještě brala jako hru, ale starší Agáta nás s dětskou upřímností konfrontovala s mnoha otázkami. Nastal čas si uprostřed slz vysvětlit zákonitosti umírání a smrti. Byli jsme tak upřímní, jak to jen šlo.
Pak jsme se s Mumíkem rozloučili. Byla krásná a voňavá. Studená. Mrtvá. Nemoc, která ji zubožila, která z ní vytvořila páchnoucí a hnisající trosku, byla pryč. Ač nehybná a bezdechá, byla to opět Mumík. Když umírala, zbaběle jsem se bála, že nebudu mít odvahy se jí dotknout, až dodýchá. Byly to směšné obavy. Zcela přirozeně jsem ji vzala do náruče a naposled ji k sobě přivinula.
Zabalili jsme tělo a uložili do jámy. Zasypali hlínou. Na hrob jsme položili plochý kámen.
Vrátili jsme se domů. Uklízela jsem zbytek deky, na které Mumík zemřela. Držela jsem tu deku, nasáklou Mumíkovou vůni, v náručí a došlo mi, že něco skončilo.
Mumík není první blízká bytost, která mi zemřela, ale nyní poprvé jsem si uvědomila, jak rychle plyne čas, jak se umírání týká nás všech. I mě. A že nechci život promarnit.
Je to velmi silný pocit. Smutek se mísí se zvláštním klidem, je hluboké a velmi silné. Asi je to divné, ale přes tu bolest jsem šťastná. Vnímám všechny své emoce a vím, že to všechno, co se stalo, má smysl. Že je to impuls k tomu žít život jinak.
Těch sedm let s Mumíkem strašně rychle uběhlo. Nechci, abych tenhle pocit zažila, až budu umírat sama. Ten pocit, že ten čas proklouznul mezi prsty...
Sbohem, Mumíku. Byla jsi přítel a učitel. Dala jsi mi toho moc a já na tebe nikdy nezapomenu. Šťastnou cestu.
