Pejska jsme plánovali už dlouho, jen co budeme mít vlastní bydlení. Na rozdíl od většiny lidí jsme byli zodpovědní a vybírali rasu velmi pečlivě s ohledem na povahu, potřebu pohybu, velikost a dle doporučení odborných příruček a knih. Po půlročním vybírání jsme se rozhodli pro Irského pšeničného teriéra, u nás málo rozšířenou rasu. Dle popisu milý, aktivní společník, ze všech teriérů nejlépe ovladatelný a nejméně "teriéří". Vzhledem k tomu, že jsme dost dlouho toužili i po kočičce, bylo nám odborníky doporučeno, abychom si tato dvě zvířátka pořídili pokud možno současně, aby si dobře zvykla v novém prostředí a aby jedno z nich si nepřišlo "více doma" než to druhé. Vzhledem k tomu, že pejsek je papírový, chtěli jsme misky vah srovnat a pořídili si kočičku z útulku. Pár dní poté jsme přinesli domů štěně Ernieho.

Sisinka

Ernie

Po několika měsících nám bylo líto kočičky Sisinky, že tráví většinu času sama doma, protože s  Erniem neustále chodíme někam ven. Pořídili jsme tedy Sisince společníka – kocourka Rudíka. Po několika týdnech jsme ovšem zjistili, že Rudík si více než se Sisinkou padl do oka s pejskem Erniem, a tak do roka a do dne jsme pořídili poslední členku naší smečky kočičku mišulku, zvanou Phoebe. Jak se říká "člověk míní a život mění" – Phoebe se nestala ani tak společnicí pro Sisinku, ale spíše si začala rozumět s Rudíkem. Výsledkem tedy byla stranou sedící Sisinka, která se nadále o všechny stará jako máma - a Ernie, kterému se najednou ze zvířecích členů nikdo nevěnoval. O to více jsme ho začali brát ven a také na agility.

Přišlo zimní období, kdy se brzy stmívá, a my na doporučení MVDr. Hany Žertové zkoušeli Ernieho zaměstnat i tak, aby musel "používat hlavu". Zkusila jsem ho naučit pár triků, které jsou součástí sportu zvaného Dogdancing a brzy jsem zjistila, že je neobyčejně nadaný a učenlivý a že s radostí přijímá jakoukoliv činnost, "hlavně, když se něco děje". Během zimního období se naučil více než 15 cviků.

Dny se měnily v týdny, týdny v měsíce a měsíce v roky. Ernie je sice živější povahy, ale už dávno jsme se smířili s tím, že nikdy nebude kamarád s dalšími pejsky a někdy ani s čubinkami. Do přírody jsme chodili buď "mimo špičku" brzy ráno a dopoledne, kdy venku není tolik pejskařů, a nebo chodil Ernie s košíkem. Na košík si zvykl velmi rychle a neměl s ním vůbec žádný problém.

Rudík

Jednu červnovou sobotu jsme dle internetu vyrazili na 10 kilometrový okruh nedaleko našeho města, který vede přes louky, lesy i kolem řeky. Vyrazili jsme brzy ráno, počasí bylo přímo ideální. Nebylo vedro, ale ani nepršelo. Chtěli jsme udělat pár fotek s Erniem, vzali jsme s sebou tedy i frisbee a uzlík na přetahování. Vycházka se vydařila, po návratu domů Ernie padl za vlast. To je bohužel poslední hezká vzpomínka, kterou budu mít na Ernieho. Stalo se něco, co nikdo z nás nečekal a co si nikdo z nás nepředstavoval ani v těch nejhorších snech. K odpočívajícímu Erniemu se přimotal kocourek Rudík a aniž by zde došlo z jeho strany k jakémukoliv fyzickému kontaktu, Ernie po Rudíkovi vyletěl a začal ho mordovat. Naštěstí jsem během několika vteřin psa odtrhla zvednutím do výšky a Rudík tak stihl utéct. Odnesl to krvácející ránou pod okem. Ernie byl zavřen do tmavé koupelny a zpět puštěn po cca půl hodině. Rudík naštěstí žádné následky neměl, rána se velmi brzy zacelila a i vše ostatní se zdálo být v pořádku.

Zbytek víkendu byl u nás dost napjatý. Nevěděli jsme, proč se to stalo, Ernie se od té doby choval zase normálně, Rudík (jakožto velká osobnost) přišel Erniemu odpustit – očuchali se a všechno se zdálo být vyřešené.

Nějak jsme se protloukli nedělí a v pondělí ráno se chystali do práce. Přítel často brával Ernieho s sebou do práce (jezdí autem po klientech), pokud to počasí umožňovalo (pokud nebylo horko nebo extrémní mrazy, protože v takovém případě bychom psa v autě nenechali). Nicméně toto osudné pondělí mělo být jednak 30 stupňů a jednak měl přítel celodenní jednání, takže vzít s sebou Ernieho tentokrát nepřipadalo v úvahu. Jako už tolikrát jsme mu tedy řekli, že jdeme do práce a že "Ernie bude čekat a hlídat", zavřeli dveře a nastoupili do výtahu. O patro níže jsme zaslechli nejstrašnější zvuk, jaký jsme kdy slyšeli a to obrovský řev kočky. Okamžitě jsme výtah zastavili a vřítili se zpátky do bytu, kde jsme zjistili, že Ernie napadl Sisinku – kočku, se kterou vyrůstal od štěněte a která se o něho starala jako o dítě. Měli jsme podruhé štěstí v neštěstí, protože Sisinka přišla jen o značnou část chlupů za krkem a jinak se jí po fyzické stránce nic nestalo.

Rudík a Ernie

Po tomto druhém incidentu nám s přítelem bylo jasné, že se v sobotu nejednalo o ojedinělou situaci a že pokud bychom zachovali současné složení smečky, byly by takové útoky ze strany Ernieho na kočky každodenní záležitostí. Kdokoliv z vás by teď mohl namítnout, že se toto dalo řešit tím, že bychom psa i kočky drželi v oddělených místnostech nebo že by Ernie mohl být doma s košíkem. Ale ruku na srdce – kdo z vás by dokázal živého a temperamentního psa držet v zavřené místnosti nebo celodenně s košíkem, když čtyři roky předtím mohl být v celém byt volně a neměl žádné omezení? Možná že se takoví lidé najdou, ale my bohužel mezi ně nepatříme. V tu chvíli pro nás existovalo jediné řešení – dát pryč Ernieho. Opět byste se mohli ptát, proč ne kočky? Vždyť pes je "více přítel" než kočka. Vzhledem k tomu, že tento článek umisťuji na kočičí stránky, předpokládám, že tuto otázku nám kladli pouze lidé, kteří o kočkách nic nevědí.

Mám dalších sto důvodů, proč jsme se rozhodli dát pryč Ernieho a ne kočky. Jednak kočky nic neprovedly, není tedy důvod je trestat. Dále každý kočkomil ví, že kočka při změně prostředí trpí nesrovnatelně více než většina psů. A v neposlední řadě – všechny kočičky jsme si pořídili z útulku, do kterého se dostaly z různých důvodů, nikdy to ovšem nebylo nic pěkného. Měla bych je tedy zase vrátit jako "nežádoucí zboží"?

Nezdá se vám tohle všechno nápadně podobné s jednou knihou? Že by Sofiina volba? Kdo chová kočky i psy a kdo pozorně četl tento článek, musí mi věřit, že Ernieho jsme milovali a že to byl ten nejúžasnější pes na světě. Pes, který vás chápe, který vás přijímá se vším dobrým i se vším zlým. Pes, který bohužel nemohl za to, že jeho rasa je tak málo rozšířená, že všeobecně se o něm u nás toho moc neví (a to bohužel ani samotní chovatelé). Každý po našem vyprávění nám říkal, že se dalo čekat, že teriér si s kočkami rozumět nebude a že bylo jen otázkou času, než se tohle stane a že se vlastně diví, že vydržel soužití s kočkami 4 roky. Jak se říká, po bitvě je každý generál.

Phoebe

Ernie je umístěn v soukromém útulku v Kolíně , kde čeká na toho správnějšího pána, než jsme byli my. Lidem, kteří v útulku pracují, jsme vypověděli všechno o Erniem, jak jsme nejlépe uměli a oni přislíbili, že se pokusí Ernieho umístit do té nejlepší a nejvhodnější rodiny, která se najde. Přesto, že je zde krásné prostředí a fajn lidé, kteří o pejsky pečují s tou největší láskou, je nám smutno z toho, že je tam Ernie zavřený a čeká, co se bude dít. Potřebuje rodinu, která by už neměla žádného jiného zvířecího miláčka a která by byla ochotná se Erniemu věnovat tak, jak byl zvyklý a tak, jak si zaslouží. Přesto, že toto čtou hlavně kočkomilci, věřím, že možná znají někoho, kdo splňuje "parametry správného páníčka pro Ernieho" a že mu případně dají vědět. V případě potřeby kontakt na mě je snoopylady@seznam.cz.

A tak máme za sebou jednu velkou životní prohru. Někdy prostě nestačí se na něco zodpovědně připravovat několik měsíců, konzultovat veškeré problémy a potíže s odborníky a dodržovat všechna doporučení chytrých knih. Někdy prostě přijde čas na Sofiinu volbu, jejíž výsledek ovšem nemůže být nikdy pozitivní…

Budeme doufat, že pocit smutku, žal a pocit zrady vůči pejskovi jednou přebolí…