Na svůj předchozí život si moc nevzpomínám, zřejmě jsem byl milovaný a opečovávaný. Matně si vzpomínám na plné mističky,  měkoučký pelíšek, na láskyplného dvounožce. Na teplo a bezpečí.

Nejsem si jistý, jestli to není jen sen, který jsem si vysnil. Možná, že se mi to jen zdálo, v těch dlouhých krutých dnech, kdy jsem byl sám a sám. Neměl jsem místo, kde se stočit bezpečně do klubíčka a vyspat se v klidu a teple. Neměl jsem ani co jíst, a kdyby občas nezačalo pršet a  nenašel jsem tu kalnou špinavou vodu, které se říká louže, neměl bych ani co pít.

Tak šly dny, vlekly se… a já snil o tom, jak jsem se kdysi měl dobře, nebo o tom, jak bych se chtěl mít. Už jsem nerozlišoval, co je sen, a co vzpomínky na minulost. Byla vůbec někdy nějaká? Momentálně byla jen šeď, hlad, samota a bolest. Nechtěl jsem už nic, jen aby skončilo mé současno, které jsem nemohl žít. Usínal jsem sám, opuštěný a hladový a v duchu mňoukal k nejvyšší kočce, aby si mě vzala k sobě. Přišlo však znovu další a po něm další ráno. Krutý osud se zdál být nekonečný. Můj dlouhý stříbrný kožíšek, zešedl špínou,zacuchal se a postupně se z něj stal krunýř, který mi bránil v pohybu.  Neumím odpovědět ,co mě bolelo víc, zda prázdné bříško, co se kroutilo hlady, nebo moje kočičí dušička, která umí milovat, a chce být milována. A přesto byla opuštěná?? Časem se přidalo ještě něco - můj kočičí jazýček nestačil na údržbu tak dlouhého kožíšku. Však mě lidi vyšlechtili,  abych ho měl dlouhý a krásný,  aby ho mohli pravidelně udržovat a chlubit se jím. Jenže lidské ruce nepřicházely. V kožíšku bylo čím dál víc špíny, a krunýřek se stával čím dál neproniknutelnější pro to, aby ho můj kočičí jazýček očistil. Přišly mouchy, moc se jim  líbil. Doufal jsem, že mi pomůžou. Jenže si ve mně udělali domeček pro své larvy, nakladly mi tam vajíčka a odletěly. Z vajíček se vylíhli červi,a ti mě začali kousat.

Bylo to hrozné, byl jsem téměř jako živá konzerva. A vše mě tak bolelo...  

A pak najednou přišel jeden den, najednou někdo přišel. Objevily se lidské dlaně, chytly mě a odnesli mě někam, kde je spousta dalších kočiček. Většina je jich na tom lépe než já, a všechny tu prý čekají na nového páníčka.  Jsou tady, lidské laskající ruce!! První kousíček mého snu. Ostříhali mě, vypadám příšerně. Ale nic mě už nekouše, tvrdý krunýř z chlupů je pryč. Teta, co se o mě stará .mi pečlivě vybrala všechny ty muší potomky z míst, kde mě tolik trápily. Až mi doroste nový kabátek budu zase fešák, za kterým se leckterá kočka ohlédne. Celou dobu při stříhání jsem držel jako beránek. A divíte se mi? Tááááková úleva. Však já už nemohl ani chodit, tak se to trošku učím znovu.

Mají tu i dobré jídlo, dávají mi masíčko, to mám moc rád. I když sním všechno, vím, jaké to je mít hlad. Přesto, že mi chybí nějaké ty zoubečky, poradím si i s granulkami. Strašně moc jsem vděčný, že už skončilo to hrozné trápení na ulici. Vítám každou náruč, konečně můžu milovat  a být milován. Rád se chovám, a svou lásku dávám najevo tím, že z lásky oždibuji konečky prstů svým pečovatelům. Nebojte, nebolí je to, jsou to moje polibky  pro ně.  

Odhadli mě na 7 let, neznám počítání lidského věku, sám se cítím momentálně na 100 let, tak dlouho mi přišlo trvalo moje trápení.. Možná jsem starší, možná mladší, než tipují, kdo ví... a záleží na tom vůbec?

  Teta, co mě ošetřuje, má se mnou plné ruce práce. Dostávám infuze, prý mi to pomůže. Čeká mě prý návštěva nějakého pána, co se mu říká veterinář, testy, a bůhví co ještě. Teta si zatím myslí, že jsem asi i hluchý, ale to se ještě uvidí. Lidi, dělejte si se mnou cokoliv, jen mě nedávejte zpět na ulici, to říkám, prosím a nahlas mňoukám, já zubožený  kocourek !

Najde se někdo kdo mi dá v budoucnosti teplý pelíšek a plnou mističku natrvalo? A hlavně - nechcete někdo celé moje kočičí srdce, výměnou za to Vaše ?

A abych nezapomněl, jmenuji se Martínek.… Martíneček :-)

Přispět můžete i mé hodné tetě na bankovní účet sdružení, var. symbol pro Martínka je 555101. Příspěvky jsou odečitatelné ze základu daně a potvrzení pro finanční úřad vám rádi vystavíme.

Martínek se nachází tč. v depozitu v Jílovém u Prahy u pí. Zdeny P., návštěvu Martínka je nutno předem dohodnout telefonicky.