Jmenuji se Micka, ale moje milovaná panička mi říkala Nítěnko!
Narodila jsem se toulavé kočičce. Bylo nás hodně. Žili jsme v zahradách, spali v kůlnách a každé ráno nás chodila krmit babička s hůlkou. Každý den jsme ji z pod keřů vyhlíželi. Moc už jí to chodit nešlo - a my ze samé radosti se ji motali pod nohy - ale ona se na nás nikdy nezlobila. Kolikrát stála v dešti třeba i hodinu, hlavně, aby se na každého dostalo, aby i ten nejposlednější tulák měl pupík plný.
Jednoho dne nepřišla sama. Přišla s cizí paní a ta neměla hůlku, ale červenou krabici a v té to tak vonělo - a já měla takový hlad! Ještě ji ani nedala na zem a už jsem byla uvnitř. A bác! Najednou to nešlo ven. Nebylo kudy. A škvírkou jsem viděla, jak se mi babička vzdaluje. Volala jsem, škrábala - nic platné!!
Nítěnka
A pak už si nic moc nepamatuji. Bylo mi špatně, bolelo mě bříško a taky studilo. Měla jsem ho celé bez chloupků. Ale zato jsem měla pokoj sama pro sebe. A několik mističek jídla na výběr! A pelíšek s dekou, co hřála skoro jako maminka. A hračky! Ne živé myšky nebo lístečky stromů. Hračky! To byla legrace! Za oknem byl sníh a paní mi vyřizovala každý den pozdravy od babičky - a že za ní zatím nemůžu, že nemám na bříšku kožíšek. Až prý bude jaro.
A pak už to jaro přišlo. Kožíšek dorostl a já se nemohla dočkat. Těšila jsem se na maminku, na Macíka - to byl můj největší kamarád -, na Pacíka, na Mindu - zkrátka na všechny. Ale všechno bylo jinak. Nikdo se mnou nemluvil, nikdo mě nenechal přitulit v pelíšku, nepustili mě k mističce s jídlem! A nejhorší byl Macík! Pronásledoval mě na každém kroku! A pořád mě zakusoval za krkem! Byl dvakrát větší než já! A když mě chytil, nemohla jsem ani dýchat! Babička mi kolikrát chtěla pomoct, ale kdepak by s hůlkou chytila Macíka! Mnohokrát jsem večer skulinou pod střechou viděla na chodníku stát červenou krabici, měla jsem hlad a věděla, že v ní na mě čeká ta voňavá dobrota, ale copak jsem mohla jít ven? Zas by mě všichni honili a já se moc bála! Až jednou! Podařilo se! Macík mi běžel v patách, ale paní byla rychlejší a honem zabouchla dvířka. Tentokrát jsem se nebála. Můj pokojíček byl zase jenom můj!!
Ale ne na dlouho. Zakrátko mi paní uvázala na krk růžovou mašli, přišli cizí lidé, strčili mě do proutěné kukaně, do tašky dali moje hračky, mističky, pelíšky. Jak já se bála! A pak se otevřeli dveře, všude plno lidí a dětí, rámus, křik - samé "Všechno nejlepší a hodně zdraví" - já tomu nerozuměla, schoulila jsem se, aby mě nebylo ani vidět! A pak slyším - "Babičko, tohle je dárek od nás". A pak výkřik, ten hlas já moc dobře znám, podívala jsem se jen na půl očka - a nemohla tomu uvěřit! Babička! Moje milovaná babička s hůlkou! Seděla v křesle, úplně se jí rozklepala brada, slzy jak hrachy se jí kutálely do klína. "Nítěnko, Nítěnko moje malá!" A pak se kouknula nad proutěnou kukaň a vážným hlasem řekla: " Milenko, to přeci nejde, jsem už stará, Nítěnka je koťátko, kdepak bych si ji mohla nechat. Můj čas se krátí a co by s ní pak bylo, s chuděrou?!" "Ale maminko, my máme přece dům, já jsem celý den doma, až přijde čas, o kočičku se postaráme. Vždyť už jsme jich měli několik, u nás se bude mít dobře!"
Nítěnka
Ubíhaly dny a nám bylo tak krásně! Jenom babička měla starost. Že prý hodně jím a mám bříško jako kuličku. A zas ta červená krabice, zas ten pán v bílém plášti. Chvíli mě prohlížel, poslouchal, mačkal - a pak že prý mám FIP. V posledním stádiu - a že by mi nejraději dal injekci. A hned. Prý abych se netrápila. Nerozumím tomu, cizí paní koukala, neříkala nic. A pak najednou, že žádnou injekci, to že musí rozhodnou babička. Ale babička jenom plakala. Plakala každý den. A říkala " Ty moje Nítěnko nešťastná, já myslela, že půjdu první a teď je všechno jinak". Já tomu nerozuměla, dál jsem se tulila co nejvíc k babičce, honila jsem mušky po oknech, vyvalovala bříško na sluníčko, za okny sledovala venkovní kočičky a moc jsem je litovala - že taky každá z nich nemá takovou babičku jako já.
Pomalu končilo jaro, ale mě toho dne od rána bolelo bříško, mističky s jídlem jsem se ani nedotkla. Zalezla jsem pod gauč a pak už to nešlo vydržet, zatlačila jsem - a zamňoukalo koťátko. Babička nevěřila vlastním očím. A honem telefonovala na všechny strany. Přišla Milena a moc se zlobila. "Prej že je vykastrovaná, copak vykastrovaný kočky roděj koťata?"A pak přišla ta cizí paní. A ta měla velkou starost. Vytlačila jsem další dvě koťátka - ta ale nemňoukala. A mě pořád bolelo bříško. Bylo tam ještě jedno koťátko. Koukaly mu jenom nožičky a já se moc snažila..... Nakonec přijel pán v bílém plášti, moc to bolelo, ale všechno jednou skončí. Ale ani tohle koťátko nemňoukalo. Babička honem donesla krabici, do ní heboučkou deku, na ni položila moje maličké miminko a já jsem hned spěchala, abych ho zahřála, umyla a nakrmila. Najednou jsem měla mnohem důležitější věci na práci než honit mouchy na okně. Ze mě se stala maminka!! A bylo mi jedno, že se Milena zlobí a říká pánovi v bílém plášti, ať jí to tedy vysvětlí, jak je toto možné! Vykastrovaná kočka - a rodí!
Mně to bylo jedno. Měla jsem svoji malinkou holčičku, krásnou, s bílou čárkou na nosánku, babička jí dala jméno Myška a já jsem ji moc milovala.
Myšinka
Myšinka rostla jako z vody. Zakrátko byla velká jako já. A co vymyslela lumpačin!
Čas ubíhal.... Mnohokrát jsem přistihla babičku, jak nás sleduje a spokojeně se usmívá....
Myslela jsem si, že všechno špatné už jsem si v životě vybrala... Ale nebylo tomu tak. Jednoho rána babička odešla… My s Myškou jako vždy netrpělivě čekaly na její návrat. Ale babička nešla. Všechny mističky už jsme měli vyjedené, vodu vypitou - a babička nikde. Schoulily jsme se do klubíčka v rohu pod gaučem, tam, kde se Myška narodila. A pak zarachotil v zámku klíč. Ale nebyla to babička. Byla to Milena. A vykřikovala "Ne, ne, ne! V žádném případě si je nemůžeme nechat! Máme všichni alergii. Ne, ani u baráku je nechci! Hned dnes večer je vypustím za školou do lesa!"
Myšinka
Naštěstí se našla hodná paní, která Mileně zabránila, aby nás vyhodila. Jenže… ta paní má doma kočiček spoustu – a ani my se necítíme mezi tolika kočkami dobře…
A tak mám na Vás velkou prosbu! Nemáte někdo kousíček místa ve svém srdíčku? Nemáte náhodou volnou mističku jídla, jeden pelíšek navíc? Kam bychom se obě, já i moje holčička, schoulily? Musíme zůstat spolu, jedna bez druhé žít neumíme…
Moc bychom Vás za to milovaly a moc bychom si nového domova vážily.
Prosíme, pomozte nám.
Nítěnka a Myšinka
Máte-li o zájem o další informace, případně chcete kočičkám rovnou poskytnout nový domov, obraťte se na Hanku S. z Kočičí naděje o.s.
