Bude to skoro sedm let, co jsme si s manželem (tehdy tedy ještě mým manželem nebyl) osvojili od jednoho pražského soukromého “útulku” naše první dvě kočky. Pár týdnů jsem projížděla nabídky na internetu a pak jsem se odhodlala zavolat a vyjet na obhlídku. Můj muž si tehdy vybral plachou černou 1,5 roční kočičku, která na něj syčela ze svého zákopu na vysoké skříni. Ale já chtěla něco barevně zajímavějšího. Mourci ani strakaté dvoj-trojbarevky mi nebyly dost dobré. V nabídce útulku byl i starší (asi devítiletý) stříbrný mourek, kterého jsem po chvilce hledání objevila zalezlého v koutě u okna. Sice se ode mě v tom koutku, kde neměl kudy utéct, nechal podrbat, ale radost z toho moc neměl. Bylo mi ho líto, byl krásný, ale bylo na něm vidět, že nejlepší léta už má za sebou. Říkala jsem si, no co, tak si ho na ty dva tři roky, co mu asi zbývají, vezmeme. Tak jsme zaplatili příspěvky, podepsali smlouvy a jeli domů se dvěma malýma dušičkama v přepravkách.
Za těch sedm let se toho stalo mnoho, mimo jiné jsme se mužem vzali, narodili se nám děti, přestěhovali jsme se z Prahy do domku na kraji menšího města. Celou dobu nás obě kočky provázely, každý den nás odměňovaly svojí přítomností a díky nim jsme se mnohé naučili. Já kvůli nim začala nejdříve v jejich původním útulku pomáhat s úklidem a později jsem začala dělat domácí kočičí depozitum. To jim dvěma by měly poděkovat všechny ty kočky, které u nás dostaly dočasný azyl! Nebýt těch dvou, nikdy bych se k tomu asi nedostala.
Z těch původních dvou tří let na dožití, které jsem kocourovi prorokovala, se vyklubalo let skoro sedm. Tento týden můj první a nejdražší kocour odešel za duhový most. Je to pro mě obrovská ztráta, byl pro mě něco mezi dítětem a velmi dobrým rodinným přítelem. Byl parťákem v dobrém i horším, byl nejlepší kočkou na světě. Ráda bych vám zkusila předat pár věcí, které jsem se za ta léta díky němu (a taky díky těm desítkám dalších koček, které prošly naším domácím depozitem) naučila.
Nebojte se starších koček
Pokud si vybíráte nového kočičího parťáka, kterému chcete dát domov, a nejste si jisti, co přesně chcete, nebojte se při výběru starších koček. Většina lidí má pocit, že vzít si kotě je lepší. Ale ono to není o nic lepší, je to jen trochu jiné. Nikdo vám nezaručí, že s vámi bude déle než dospělá kočka. Nebo že bude zdravější. Skoro bych řekla, že je tomu naopak, protože úmrtnost koťat do jednoho roku je (alespoň podle mé soukromé statistiky) daleko vyšší než u dospělých koček. Pocit, že si kotě vychováte, kdežto starou kočku už nepředěláte, je mírně řečeno naivní. U dospělé kočky poměrně rychle zjistíte “na čem jste” - tedy jaká je a že jiná už o moc nebude. Pokud si ji berete z depozita, kde o ní něco ví a jsou vám schopni alespoň zhruba říct, jaká je, nejspíš vás pak nepřekvapí. Kotě dospívá a vyvíjí se, a co vám z něj vyroste, je nejen na vás. A že je kotě prostě roztomilejší? Ale jo, jasně že je, ale víte co? Oni stejně hrozně rychle vyrostou ...
Barva není příliš důležitá
Ano, taky jsem svou první kočku vybírala podle barvy. Nicméně zkušenosti říkají, že na ní vlastně moc nezáleží. Protože to, čím si vás kočka získá, není barva kožichu (stejně tak, jako lidé si vás nezískávají barvou vlasů). Ano, kočka se vám musí líbit i na pohled, ale i uvnitř je každá trochu jiná. A právě to uvnitř je to, co se časem neokouká, je to to, proč ji hlavně budete mít rádi.
Kočka si vás musí sama vybrat
Ale jděte, nejsme v pohádce. Kočky na cizí lidi reagují různě, a pokud si vezmete tu, která vám skočí jako první do náruče, nejspíš budete časem trochu zklamaní, protože bude skákat do náruče i dalším lidem, kteří k vám třeba přijdou na návštěvu. To, že se k vám vámi vybraná kráska hned nehrne, neznamená, že vás nikdy nebude mít ráda. Naopak, třeba to, že jí dáte čas a budete s ní mít chvilku trpělivosti, znamená, že vás jediného nakonec bude mít opravdu ráda. Třeba právě vy budete mít to privilegium si jí pohladit, slyšet jí vrnět.
Kolik koček je optimální počet
Odpověď není a nebude jasná, záleží na podmínkách a lidech. Dobrý počet je dvě, a většině lidí i koček stačí k plné spokojenosti. Fajn jsou i tři, když k sobě povahově jdou. Pokud máte pocit, že ani tři vám nestačí, možná zkuste kontaktovat nějaké kočičí sdružení poblíž a nabídnout se mu jako depozitum ;) Dobře, dá se mít v bytě třeba i pět koček, ale to už bývá zpravidla hranice, kdy se to některé dlouhodobě přestane líbit a začne stávkovat očůráváním nebo se zdravotně sypat. Trochu něco jiného je možná barák se zahradou, ale… zkuste zvládnout umazlit tolik koček, na to dvě ruce nestačí.
Nechte je odejít
Ne bez dobré veterinární péče a ne samotné někde v koutě, plné bolesti. Stáváš se navždy odpovědným za to, cos k sobě připoutal - kočka na vás bude vždycky (více či méně) závislá. Nejde jen o to jí nakrmit a pomazlit, ale pomoct jí, když je jí zle (nebo lépe řečeno vzít ji k někomu, kdo jí umí pomoci), a pokud už jí není pomoci, nenechat ji se trápit. Je to velmi těžká a bolestná součást života s kočkou, a bohužel pro nás i pro ně; ony ten život mají poměrně krátký, takže je pravděpodobné, že vás tahle část nemine. Spousta nemocí a neduhů se dá vyléčit, nebo alespoň léčit a stabilizovat. Ale nakonec přijde něco, s čím už si neporadí ani nejlepší veterinář. A pak je třeba nebýt srab a sobec.
Rufíku, staroušku můj stříbrný, děkuju za všechno. Všem nám tady moc chybíš.
