Přiznám se, že když jsme si asi před rokem a půl pořizovali první kočku, moc jsem toho o těchto úžasných zvířatech nevěděla. Ano, měla jsem teoreticky nastudované informace ze spousty knih, ale do té doby jsem byla spíše „psí“ a kočku jsme si s manželem pořídili proto, že jsme prostě chtěli nějaké zvířátko, které by s námi mohlo žít v bytě.
Neměli jsme představu, že existují nějaké soukromé útulky, tak jsme se jednoho dne vypravili do městského útulku v Tróji (jenom se podívat :-) a odnesli jsme si odtamtud asi půlroční mourinku. Bylo to takové vyděšené hubené stvořeníčko, nalezenec odněkud z ulice. Dodnes vidím ty její obrovské vyplašené oči a zelenou nudli u nosu. Kočička, pojmenovaná Trinity, ovšem doma okamžitě zalezla do nejtemnějšího a nejnepřístupnějšího kouta za stůl, čímž nás poněkud šokovala, protože jsme se ve své naivitě domnívali, že hned pochopí, jací jsme úžasní lidé, a okamžitě se s námi začne mazlit.
Arwen
Tak začalo naše první ochočování. Týden trvalo, než se Trinity (později, poté, co se z dvoukilového "podvraťáčka" přeměnila v čtyřkilového krutovládce domácnosti, jsme ji mazlivě přejmenovali na Mumíček) odvážila vylézt ze svého úkrytu. Díky tomu, že byly zrovna vánoční svátky, mohla jsem trávit celé dny s hlavou pod stolem a vemlouvat se do její přízně. Tak se ze mě stal kočičí zaříkávač :-) Od té doby je to moje oblíbená metoda, prostě kočce vemluvíte díru do hlavy :-)))) Málokdo odolá vašim ódám, ve kterých opěvujete jeho krásu a inteligenci. A kočky jsou přece jenom tvorové ješitní.
No, abych to zkrátila, po třech týdnech na sebe nechala Trinity sáhnout a dnes je z ní supermazel, úžasná a něžná kočička, která mě ráno budí láskyplným olizováním obličeje a její nejoblíbenější místo na spaní je moje hlava.
Povzbuzeni krotitelskými úspěchy, rozhodli jsme se, že druhá kočka, kterou si pořídíme, klidně může být plachá. Tou dobou už jsme přece jenom byli trochu poučenější, co se týče situace s útulky. Spojili jsme se tedy s Bárou Kolmanovou z Podbrdska a dohodli jsme se, že si od ní vezmeme černou plachou kočičku Jarušku. Říkali jsme si, že koneckonců už jednoho mazla doma máme, tak proč si nevzít kočku, která má velmi malou šanci na umístění a které by hrozilo, že stráví většinu života v útulku.
Jaruška, přejmenovaná na Arwen, se ovšem ukázala jako tvrdý oříšek. Někde v hloubi její kočičí dušičky zakořenil strach z lidské ruky a doteků. Na první pohled byste neřekli, že je Arwen plašánek – po roce, co je u nás, vypadá jako zmenšenina pumy: krásná, s antracitově černou lesklou srstí a nádhernýma očima šelmy. Zdá se sebevědomá, ovšem jenom do chvíle, kdy se jí pokusíme dotknout, to najednou vyskočí jako splašený zajíc a uhání pryč. Možná jí nějaký zlý člověk ublížil, možná jí její kočičí máma příliš vštípila nedůvěru k lidem, výsledek je prostě ten, že Arwen je "nemazlící" a "nedotýkací" To ovšem neznamená, že by nás neměla ráda, nebo že by u nás byla nešťastná. Když vařím, dobývá se mi na kuchyňskou linku, klidně mi baští dobroty z ruky, neváhá mě ztrestat seknutím tlapičky, když jí neservíruju baštu dost rychle :-)
Hodně se uvolnila poté, co k nám přišel náš třetí přírůstek, Matýsek (údajně taky plachý, ale „ukecala“ jsem ho po dvou dnech :-). Matýsek byl úžasné zlatíčko, kterému se podařilo stabilizovat poněkud napjatou situaci mezi Mumíkem a Arwen, a hlavně Arwen moc potěšilo, že má konečně také svého "podřízeného", že už není na nejnižší příčce hierarchie. Arwenka nám začala přímo rozkvétat, přestala být tolik lekavá, směle se pouštěla do her s ostatními kočičáky i s námi. Největším vítězstvím pro nás bylo, když s námi začala spát v posteli. Sice se musíme tvářit, že o ní nevíme, a nesmíme se ani pohnout, abychom ji nevyplašili, ale i tak je to nádherný pocit. Nejkrásnější chvíle jsem zažívala, když se mi v posteli sešli všechny tři bývalé plaché kočky – Mumík, Arwen i Matýsek.
Matýsek
Bohužel, tahle idyla byla přerušena Matýskovou nedávnou smrtí. Všechny nás moc zasáhla, najednou nám doma zůstalo podivné prázdno. I holky byly celé zmatené, pořád hledaly svého mladšího "brášku", jako kdyby čekaly, že se každou chvíli vrátí domů.
A tak jsme se rozhodli, že když už u nás to místo je a útulky jsou přeplněné čekateli na umístění, bylo by nefér neposkytnout šanci nějakému dalšímu "ztracenému případu". Tak jsme znovu volali Báře Kolmanové. Mezi spoustou nádherných atraktivních a mazlivých koček pro nás Bára neomylně vyhmátla specialitku – podivně zabarvené šedočerné olysalé zvíře s nefunkčním okem, velikostí tak čtyřměsíční kotě, ve skutečnosti roční kocourek. No, kocourek, spíš půlkocourek. Jelikož Bára zná naši "úchylku" na plaché a zuboženě vyhlížející kočky, přesně se nám strefila do vkusu.
Ne že by mě někdy nelákalo mít to už o začátku jednoduché, vzít si mazlivou a pohodovou kočku. Ale ty chvíle, kdy ležíte hodiny pod postelí, kde vyděšenému tvorečkovi nutíte ty nejúžasnější lahůdky a on vás pozoruje vytřeštěnýma očima (nebo okem – v našem případě :-), jsou velice cenné. Jsou to okamžiky, kdy se mezi vámi tvoří opravdové pouto, o to silnější, oč více úsilí jste vašemu vztahu museli věnovat. A kdo zažil ten pocit (a nestydím se to říct) dojetí, kdy se kočka poprvé v životě dobrovolně přiblíží k člověku beze strachu, že jí ublíží, ví, jak úžasné zadostiučinění to je.
Ricardo
A tak to bylo i s naší půlkočkou, oficiálně pojmenovanou Ricardo Fernando Miguel Carlos Rodrigues. Tentokrát moje zaklínačská metoda zafungovala. Kočičák, který předtím nikdy nezažil to blaho při mazlení, po týdnu zničehonic vylezl ze své skrýše, podíval se na mě svým baziliščím okem a vysloveně se na mě vrhnul. A od té doby se mazlíme a mazlíme a mazlíme... :-)
Není to tak, že se tu chci pochválit, jak jsem úžasná, upřímně uznávám, že jsem často měla víc štěstí než rozumu. Hlavně jsem ale měla štěstí na báječné kočky, které mě nyní provázejí životem. Bez jejich rozhodnutí, že mi dají šanci, bych nikdy nic nezmohla. Možná to měly už od začátku v těch svých malých hlavičkách rozhodnuté a jenom mě zkoušely, kolik toho vydržím, a jestli jsem pro ně ochotná něco udělat. Ať už je to jak chce, jsme všichni rádi, že se máme :-)
Související články:
Poodařilo se vám ochočit plachou kočku? Nebo jste dali domov opravdovému "divočákovi", který je i přes všechny vaše pokusy nadále plachý? Napište nám o tom!
