Nikdy jsem se nepovažovala za odborníka na kočky, ani jsem netvrdila, že se v kočkách vyznám, jen jsem se je pokusila pochopit. Mám kočky všech ras a velikostí ráda, takže mi jich pochopitelně životem už prošlo nemálo. Odvážných, i "bojínků", vůdčích typů, i "těch v pozadí".
Protože se v poslední době stále častěji pořádají umisťovací výstavy (což byl, mimochodem, výborný nápad), ráda bych přispěla svou troškou do mlýna. Nabízené kočičky jsou vesměs z útulků, a to znamená, že, ve velké většině, prošly ne zrovna lehkým životem. Některé byly týrané, jiné přišly z ulice, ale většinou člověka poznaly z té horší stránky a jejich reakce tomu odpovídají. To platí i pro kočičky přímo z útulku. A na to lidé, kteří si přišli pro mazlíčka, často zapomínají.Když pak vybrané zvířátko není hned podle jejich představ, vrací je, nebo - v horším případě - vyhodí na ulici. Je krásné, vybrat si kočičku, ale tím to teprve začíná. Každé takové útulkové zvíře potřebuje nejen lásku, ale i trpělivost. Někdy nekonečnou.
Na výstavě v říjnu 2000 jsme si se synem vzali kocourka, o kterém nám bylo řečeno, že je "trochu plašan a bojácný". No, říct o něm, že je trochu bojácný, bylo asi tak, jako loňskou povodeň nazvat mírným deštěm. Když jsme Šimona, jak jsme ho pojmenovali, postavili doma na zem, porozhlédl se, a zajel pod gauč. Po několika minutách gauč opustil, přeběhl do malého pokojíku, kde vlezl pod knihovnu, a tam zůstal přes měsíc. Vylezl jen v noci, aby použil záchůdek, ale to široko daleko nesměl nikdo být v dohledu, ani doslechu.
Šimon - již ochočený a "vypapaný"
Pokojík jsem zavřela a Šimona chodila navštěvovat. Nosila jsem mu
nejvybranější lahůdky, podstrojovala jsem mu, jak se dalo. V praxi to
znamenalo, že jsem se na zemi, zcela nedůstojně, rozplácla jako žába, a tou cca 10 - 15 cm škvírou jsem mu podávala dobrůtky. No podávala, položila jsem je do mističky, kterou jsem mu tam umístila, Šimon zalezl do nejvzdálenějšího kouta, kde zůstal, dokud jsem neodešla. Teprve po dvou týdnech se přiblížil natolik, že bych se ho byla mohla dotknout, ale ještě další týden trvalo, než se tak stalo. Pořád ale byl pod tou knihovnou. (Dnes by tam nacpal tak nejvýš packy, protože je ho nejméně dvakrát tolik). Pak už to pomalu šlo. Po dalších dvou týdnech začal vylézat. Když jsem ale přišla do pokojíku, zahlédla jsem jen ocásek, mizející pod knihovnou.
Uplynuly další dva týdny, než při mém příchodu nezmizel. Ono to také bylo těmi ňamkami. Našemu broučkovi se už pod tu knihovnu lezlo poněkud hůře, takže se přestěhoval pod topení, za skříňku, která tam stála. To už na sebe nechal i sáhnout, ale jen ode mne. Vzít ho do náruče ale nešlo, a nešlo to ještě dlouho.
Než se Šimon začal zajímat i o další části bytu, trvalo tři měsíce, teprve pak jsem mu otevřela dveře, nejdříve jen do mého pokoje, který byl vedle, později i do ostatních částí bytu. Kdybych byla neměla takovou trpělivost, dávno bych to vzdala. Ještě dlouho trvalo, než se Šimon rozhodl mi vlézt na klín. Mých synů se bál ještě dlouho, a neuteče před nimi, nebo sám přijde, teprve dnes, po dvou a půl letech.
Šimon a Markétka
Nebylo to snadné, ale stálo to za to. Dnes mám nejoddanějšího kocoura, jakého člověk může mít, mazla, hodného, poslušného, přítulného. Chodí ke mně spát do postele a nezřízeně mě miluje. Je hodný i na ostatní kočky, které přišly po něm. Když jsem přinesla kotě Markétku, stal se z něj tátamáma, a dodnes, i když už je to dospělá kočička, na sebe nedají dopustit a mají se moc rádi.
Vychovat z bojínka normální kočku, dá práci, chce to moře lásky, a ještě víc trpělivosti, ale jde to a stojí to za to. Stejné je to i s pouličními kočkami. Chodím je krmit každý večer (nebo spíš noc). Z počátku jsou nedůvěřivé, dlouho trvá, než se přiblíží, ale jednou nastane okamžik, kdy vám samy běží naproti, začnou se vám otírat o nohy, přímo si vynucují pohlazení. A tak se stane i taková věc, že mi toulavá kočka dovolí, abych si pochovala její koťata, aniž by se bála, že jim ublížím.
Nedávno jsem byla v noci krmit kočičky. Když už jsem se vracela domů,
vypochodoval pod autem černý kocourek, tak tři čtvrtě roku starý, možná i míň, a šel se mnou domů, takže, k Šimonovi a Markétce mám Filípka.
Byl s ním dost problém. Syčel na moje čičky, navíc neuměl používat záchůdek. Dnes je všechno v pořádku, Markétka mu šla příkladem, takže se naučil chodit na píseček, na kočičky přestal syčet, s Markétkou se honí po bytě, každou chvilku se někde převaluje koule dvou kočičích těl, a Šimon na ně dává pozor. Filípek se mazlí, leze mi na klín, strká hlavičku do dlaně, abych ho hladila. Jen chovat se nechce. Zatím.
Venkovní kočka Líza
Chtělo to trpělivost, ale šlo to dost rychle. Já mám vůbec takový dojem, že tihle "plašani" by měli přijít tam, kde už jedno zvíře je, snadněji se pak přizpůsobí. Ale znovu opakuji, nic se nedá lámat přes koleno, chce to čas, ale vždycky to stojí za to, a kočky vám to svou
láskou a oddaností bohatě vynahradí.
Poodařilo se vám ochočit plachou kočku? Nebo jste dali domov opravdovému "divočákovi", který je i přes všechny vaše pokusy nadále plachý? Napište nám o tom!
Související články:
