Na přelomu července a srpna 2002 jsem si při brouzdání na svých oblíbených kočičích stránkách všimla informace o 16 měcholupských kočkách, které hledají nový domov.
Prohlédla jsem si jejich fotky i popisky, moc pěkně zpracované Sylvií S., a bylo mi smutno...
A večer jsem pila kafe na zahrádce našeho domku a pozorovala Žofu (útulek), Bedu (nalezený) a Barču, jak se spokojeně honí a válejí v trávě a šplhají po stromech a myslela jsem na ty chudinky. No a najednou se mě manžel zeptal, co bych chtěla jako dárek k 25. výročí svatby, které máme za pár dnů – a bylo to jasné!
Hned v sobotu jsme jeli do Měcholup s představou Boženky, o které se psalo, že je velmi společenská a do každého hned ducá hlavičkou. Jenže Boženka už nebyla, byla umístěná, a já najednou byla bezradná. K mání byli krásní kocouři, ale vypadali velmi dominantně a to jsem nemohla svému bojácnému Bedouškovi udělat. Hladila jsem jednu mourovatou kočičku, třásla se, až ta polička, co na ní ležela, celá vibrovala. A vtom jsem si všimla Sáry, stříbřité krásné kočičky, označené v popiskách za velmi plachou... Ležela také stočená na poličce, když jsem ji pohladila, úplně v šoku celá ztuhla. Rozhodla jsem se hned, pracovnice útulku byly velmi milé, ale říkaly, že je opravdu velmi plachá a tvářily se dost pochybovačně. Mám to prý zkusit a kdyby to opravdu s ní nešlo, tak ji přivézt zpět (to bych nikdy neudělala, to bych se musela za sebe stydět!). Daly mi ji do přepravky, Sára se najednou začala bránit a zkoušela vyrazit dvířka, ale pak utichla. Vyřídili jsme formality, převzala jsem očkovací průkaz a jeli jsme domů.
Sára - ještě v měcholupském útulku
"Doma" je rodinný domek na starém Spořilově – se zahrádkou, kočičí lítací dvířka, prostě kočičí ráj. Pro Sáru byl připraven pokojík pro hosty – na zvyknutí a jakousi karanténu. Takže jsem tam postavila přenosku, zkontrolovala připravený záchůdek se stelivem, připravené jídlo, granule i vodu, přenosku otevřela, a když Sára na moje ňuňání nijak nereagovala, nechala jsem ji o samotě. Za deset minut jsem tam nakoukla, dle očekávání byla přenoska prázdná a Sára nikde.Večer před spaním poslední kontrola, záchod i misky nepoužity, Sára po kratším hledání objevena narvaná ve škvíře mezi zdí a skříní zády k celému světu...
Druhý den, v neděli, zůstala situace i Sářina poloha nezměněny, totéž v pondělí ráno, a tak jsem ztratila nervy a prosila o radu na Kočky online. Sylvie mě uklidnila příkladem kocoura, který pět dní nežral a nečural ani nepil. Čtvrtý den konečně ubylo granulek, zmizelo přemražené hovězí srdce, které jsem tam naservírovala, a byl použit záchůdek. Sára stále sídlila v mezeře zadkem k nám a odmítala se na nás byť jen podívat. Ale mně se trochu ulevilo....
Ovšem – pouze dočasně, zjistila jsem jiný problém. V očkovacím průkazu, ať jsem hledala jak jsem hledala, jsem nenašla jiné očkování než vzteklinu, čemuž se mi u dvouleté kočky nechtělo věřit. Ale bylo tomu skutečně tak - po konzultaci s útulkem a prohledání Sářiných papírů tamtéž se zjistilo, že se na to nějak zapomnělo. Byla jsem zoufalá z představy, že budu Sáru muset zase vláčet na veterinu, ale nedalo se nic dělat. Tak jsem to alespoň odložila na později, až si trochu zvykne...
Sára si hraje se střapci od šplhadla
No, zvykání probíhalo velmi, velmi pomalu... Nejprve jsem k ní chodila sama, nosila jí jídlo a pořád na ni mluvila. Ona nejprve vždycky , když jsem otevřela dveře, vystřelila za tu skříň. Pak jednou byla v okamžiku mého příchodu na skříni a nestačila utéct, tak jsem ji chtěla jít pohladit, ale když jsem viděla to zoufalství a tu neskutečnou hrůzu v jejích očích, tak jsem to raději neudělala. Bylo nám jí všem líto, jak je tam pořád zavřená, ale otevřít jí dveře jsem nemohla kvůli tomu chybějícímu očkování a i proto, že by nejspíš okamžitě utekla ven. Tak jsme aspoň otevřeli okno a dali do něj síť a ona lehávala na okně a když jsme se objevili zvenčí poblíž, tak zase mizela...
Po měsíci karantény už to takhle dál nešlo, tak jsem pozvala veterináře k nám, abych jí ušetřila alespoň té cesty, ale bylo to stejně děsné. Nikdy v životě jsem neviděla tak vyděšené zvířátko, brečela jsem jak želva. Nakonec byla nutná narkóza. Veterinář jí udělal test i na leukózu, aby mohla mít opravdu veškerá očkování jako moje ostatní tři kočky, když chodí ven. Přeočkování za tři týdny nebylo o moc lepší, obešlo se to sice bez mého breku a bez narkózy, ale i tak...
No, ale měli jsme to nejhorší za sebou a za tři dny přišlo slavnostní otevření dveří z pokojíku do domu – vlastně po dvou měsících. První dny Sára, která je ostatně velmi zvědavá, prozkoumávala celý dům, vůbec jsme o ní nevěděli, to byla v patře a na půdě. A pak najednou asi tak po týdnu, sedíme takhle u televize a ona přišla po schodech shora, opatrně se rozhlížela, na psa syčela ostošest, ale k Bedovi hned šla a otírala se o něj, a pak si vyskočila na pohovku a "dívala se" s námi. A ráno už seděla s ostatními kočkami ve frontě na jídlo!
Pak byl ještě kritický den, kdy se prvně dostala ven – byla celý den pryč, a já z toho byla úplně bez sebe, ale přišla, seděla dvě hodiny venku na zídce ve tmě a v zimě, a pak milostivě vkráčela dovnitř dokořán otevřenými dveřmi…
Dneska už Sára dávno suverénně používá dvířka. Začlenila se bez problémů do mé dosavadní smečky, s Bedou jsou jako dvojčata, ona ho miluje bezvýhradně, on jí občas dává najevo, že je tu pánem on, ale krásně si hrajou, okusujou se, honí se – a kde je Beda, tam je určitě blízko i Sára. Se Žofou a Barčou je nastolen přezírací systém, tedy ona by se kamarádila, ale ty dvě ne. Miluje syrové přemražené maso, ráda chodí na Royal Canin, vůbec ráda a často jí. Také už je pěkně lesklá a zakulacená. V noci spí na křesle v obýváku. Často si hraje s kočičími hračkami, které už naše ostatní kočky nechávají bez povšimnutí. A loví a nosí nám myši – bohužel většinou pouze polomrtvé, takže je pak dochytává můj muž – čtyři kočky kolem něj v kruhu poťouchle přihlížejí.
Sára a Beda
Takže – urazili jsme za ten rok dlouhou cestu, zůstal nezdolán zatím ten pomyslný vrchol -
ochočování Sáry se zastavilo v určitém bodě a dál už tak pět měsíců nepokračuje. Nedá na sebe za žádných okolností sáhnout. Zkoušela jsem to různě, stále na ni mluvím, ona komunikuje, mňoukne, dá ocásek nahoru při oslovení, ale jak vidí ruku, uskočí. Ta reakce je taková, že musím opět použít příměru "jak při doteku rozžhaveným železem". Někdo mi radil ji hladit při tom, když jí dávám krmení, ale to vůbec nešlo, přestala by vůbec na krmení chodit, od té doby mi tu ruku při podávání misky pečlivě sleduje. Myslím, že to má dva důvody – jednak jí musel někdo hrozně ublížit a lidská ruka je toho zřejmě symbolem, a pak taky ta svoboda, kterou má, a kterou by jí určitě mnoho bytových koček závidělo, tak ta paradoxně už k těsnějšímu sblížení nevede. Kdybychom bydleli v klasickém bytě bez možnosti pro kočku chodit ven, třeba by se ta její plachost ztrácela rychleji!? Možná se to změní, nevím, slyšela jsem o případu, kdy se kocour dal pohladit po pěti letech... Mně to nevadí, nejsem přítelem muchlování koček a ani moje ostatní tři kočky nejsou "chovací" – kdybych je zvedla do náruče, budou se rvát dolů, ony prostě přijdou, "šlapou" a předou, kdy mají chuť ony, tak to má být. Problémy mohou nastat, pokud by bylo nutné podat léky, nakapat kapky apod. A taky je jednou za rok nutné přeočkování, čeká nás to v říjnu a už teď je mi z toho nevolno...
Závěrem asi tolik: Jsem strašně ráda, že Sáru mám a že jsem jí dala hezký domov. Ten pocit, když se na ni dívám, jak běží na trávě za motýlem nebo se s Bedou honí na větvích naší staré hrušky nebo se krmí z plné misky a pak se spokojeně ukládá na "své" křeslo – tak ten pocit je tak skvělý, že ho ani neumím popsat. Z druhé strany - mám kočky mnoho let, hodně zkušeností, ale přesto jsem byla tou extrémní plachostí zaskočena. Je možné, že Sára se dobrovolně nenechá nikdy pohladit, ale akceptuji to.
Sára ve "svém" křesle
Poodařilo se vám ochočit plachou kočku? Nebo jste dali domov opravdovému "divočákovi", který je i přes všechny vaše pokusy nadále plachý? Napište nám o tom!
Související články:
