Lebka šavlozubé kočky (Smilodon)

Rozkvětu dosáhli jedinci Miacis v období raných třetihor, před 60 – 35 miliony lety. Rozšířili se ze Severní Ameriky přes Beringovu úžinu do celé Eurasie. Postupně se z nich před asi 50 – 45 miliony lety vyvinuli předchůdci dnešních masožravých čeledí, včetně koček. První kočkovitá zvířata se objevila v eocénu před asi 40 miliony lety. Oproti ostatním druhům se vyvíjela velkou rychlostí a již v dalším období, v oligocénu, se značně podobala dnešním kočkám. Zajímavou část rodokmenu koček tvoří kočky šavlozubé. Tato zvířata se vyvinula v různých částech světa nezávisle na sobě. Měla špičáky šavlovitého tvaru v horní čelisti, přičemž špičáky v dolní čelisti byly malé nebo chyběly. Tyto kočky téměř vyhynuly v období pleistocénu před 1,8 – 1 milionem let v Americe a v Eurasii téměř současně. Vyskytovaly se ale ojediněle ještě před 13 000 lety.

Dnes rozeznáváme tři rody koček, zatímco ještě před 3 miliony lety se vyskytovalo na Zemi rodů mnohem více. Dnešní rody jsou Panthera, Felis a Acinonyx. Panthera jsou velké kočky mající na spodní části jazyku malou jazylku, která se volně pohybuje a díky níž mohou vydávat silné zvuky. Felis jsou menší kočky; mají pevnou jazylku — nemohou vydávat silné zvuky. Do čeledi Acinonyx patří pouze gepard, jenž má drápy, které nelze úplně zatáhnout. Dnes existuje okolo 40 druhů kočkovitých šelem.

Gepard (rod Acinonyx)

Nejstarší známé důkazy o vztahu mezi člověkem a kočkou pocházejí z doby před 4 500 lety. Jedná se o obrazy koček malované na zdi hrobek, sošky koček a mumifikované kočičí ostatky. Narozdíl od většiny ostatních domácích zvířat, která si člověk záměrně ochočil pro jejich užitečnost, se kočky pravděpodobně samy rozhodly žít spolu s lidmi. Člověk přitahoval kočky díky houfům myší a krys, které se hromadily u obilných sýpek stavěných ve starém Egyptě. Tyto kočky patřily k druhu africké kočky plavé (Felis lybica) a staly se předchůdci dnešních domácích plemen. Egypťané však uctívali kočky ještě předtím, než začaly lovit v sýpkách. Věřili, že jejich bohové na sebe berou podobu kočky, aby mohli předávat poselství a věštby. Jak každá generace koček stále více zdomácňovala, začaly kočky sdílet domovy Egypťanů. Zabití kočky byl zločin trestaný smrtí. Do Evropy se kočka rozšířila především díky fénickým námořním obchodníkům, kteří ji rozšířili po celé oblasti Středozemního moře. O další rozšíření do severní Evropy se pravděpodobně postarali Římané. Kolem roku 200 př. n. l. se rozšířila do Indie a odsud na Dálný východ a do Číny.

V průběhu staletí soužítí s lidmi zažívaly kočky úctu i zatracení. Zatímco Egypťany byly kočky zbožňovány, v křesťanstvím prosáklé středověké Evropě byly považovány za zvířata od ďábla a byly upalovány na hranicích. S nástupem novověku se opět staly oblíbenými. V období baroka byly kočky ozdobami salónů. S postupem času však obyčejná kočka začala být až příliš obyčejná a nadešla doba ušlechtilých koček. V 17. století se dostala do Evropy informace o dlouhosrstých kočkách chovaných v perské provincii Chorásán. Zprvu byly v Evropě všechny dlouhosrsté kočky známy jako ankarské kočky (podle tureckého hlavního města).

Kočka domácí (rod Felis)

Systematický chov, jak jej známe dnes, existuje v Evropě přibližně 150 let. První výstava koček na světě se konala v Londýně roku 1871. Zde bylo možno vidět i několik siamských koček, které byly v té době dovezeny do Evropy. Popisy této mutace pocházejí přibližně z roku 1500 z Ayudhy, tehdejšího hlavního města Siamské královské říše (dnes Thajsko). Chovatelé a milovníci koček se začali sdružovat do spolků, kde si vyměňují zkušenosti, pořádají výstavy, vypisují rodokmeny, vedou plemenné knihy a určují znaky plemen. Dnes existuje množství organizací chovatelů koček. V Evropě je asi nejznámější FIFe (Fédération Internationale Féline).

Autorka článku provozuje stránky Kocka.info, server pro přátele kočkovitých šelem.