Ahoj! Zdravím všechny kočky, kocoury, koťata i človíčky. Jmenuji se Sára, v létě jsem oslavila své první narozeniny a jsem ta zrzavá krasavice vpředu. Za mnou je běloučká Lily, černý kocour Hexi a naše kamarádka Jana. Už jste určitě sami pochopili, že jsem to právě já, ač ze všech nejmladší, kdo to tady všechno řídí a organizuje.
Nejdříve jsem sice měla úplně jiné životní plány, mířila jsem hodně vysoko, jenže pak přišla ta velká voda a já v jediném okamžiku ztratila mámu a málem i dva brášky. A to nám byl sotva měsíc. Naštěstí nás z toho špinavého proudu nějací hodní lidé vylovili a přivezli nás, celé promočené, hladové (a moje brášky i vystrašené) do útulku v Měcholupech. Nikdy jsem netušila, že je na světě tolik koček. Nechali nás tři v krabici a já měla trochu času vysvětlit bráškům, že už je to dobrý, tak ať se přestanou klepat a vypadají trochu k světu.
A pak jsem ji uviděla! Byla přesně taková, s jakou jsem vždycky chtěla kamarádit. Procházela útulkem, koukala na kočky a jako by někoho hledala. Jenže, jak na sebe upozornit? Vždyť jsem tak malá a moje mňoukání tady v tom mumraji vůbec nikdo neuslyší! A už se k nám naklání, jé, ta je sympatická, tak rychle, otočit se k ní zády, zvednout ocásek a vystrčit pozadí! To je přece jasné a pokud jen trochu rozumí kočičí řeči, musí pochopit, že jsem si ji vybrala…
Počkejte…! Pochopila to, už otevírají krabici, vytahují mě ven, hned jsem se jí drápkama zasekla do kabátu a… máte to marný, už se nepustím! Jo, ahoj kluci, bylo mi s vámi fajn, ale teď už se musíte postarat sami. A hodně štěstí!
A už se blížíme k velkému domu, kamarádka odemyká dveře a hned je mi jasné, že tady nebudeme samy. Nejdříve se objeví velký černý kocour. Snaží se vypadat důležitě, tak mu ten pocit pro tentokrát nechám. Na kocoury se musí pomalu. Lily, krásná bílá kočka, o rok starší než já, hm… tak ty si tady budeš hrát na královnu, viď? Uvidíme. Především si to tady musím všechno dobře prohlédnout, všude vlézt a prozkoumat i tu nejmenší skulinku. Jenže, copak to voní? Miska je plná lahůdek… Nejlepší bude všechno to spořádat, zdřímnout si a pak se uvidí.
A vidělo se. Už jsem tady víc než rok, hodně jsem vyrostla a ještě více zkrásněla. Ostatní se naučili mě respektovat, takže se moc často neperem. Naše kamarádka je na nás moc hodná, nejradši mám, když mi večer u televize masíruje bříško. Umí to skvěle.
Nejsem sice v diplomatických službách ani jsem se výhodně neprovdala, ale svou rodinu bych nevyměnila ani za kočičího prince. Měla jsem prostě štěstí. A stejné štěstí přeji vám všem, kteří čtete můj příběh. Kočkám, kocourům i těm nejmenším koťatům. A taky lidičkám. Protože když budou šťastní, budou chtít rozdávat štěstí dál. A možná se dostane na všechny z vás, kteří jste opuštění, hladoví a přitom tak plní lásky.
