V srpnu 1999 jsme jeli autem na jakousi rodinnou oslavu, když tu najednou maminka-tchýně volá: „Zastav, tamhle je kotě“. Tak jsme zastavili, sebrala jsem malinkaté koťátko, co se krčilo ve vysokánské trávě u plotu průmyslové budovy, hlídané několika vlčáky – hned se na mě přisálo jak klíště a nedalo se sundat; vzali jsme ho tedy s sebou na oslavu. Teprve tam jsme si mohli důkladně prohlédnout, co jsme to vlastně našli: malinká, sotva 6-týdenní mourovatá kočička, ztěží se držící na nohou hlady a vyčerpáním a s ošklivým zánětem na očičku, přes který pravděpodobně nevidí... I přesto jen co jsem ji chtěla na chvilku sundat z ramene na trávu nebo dát někomu jinému, piští, jako bychom ji vraždili:-)) Oslava pro mě vlastně skončila, protože jsem s ní chtěla co nejdřív domů. Pojmenovali jsme ji na podnět mého švagra - Julie.
Juliiny první vánoce - 1/2 roku
Tchýně s tchánem se shodli na tom, že další kočku (v té době už jich bylo doma 10 a dva psi) už si prostě vzít nemohou, a tak jsem řekla, že si ji tedy musím vzít já, ostatně byla na mě ustavičně pověšená a jiného páníčka prostě neuznávala. Na manžela si zvykla až později, nyní ho aspoň snese v posteli (pokud nespí na jejím polštáři) a občas mu milostivě dovolí, aby ji nakrmil.
Tenkrát jsem si vzala dovolenou a krmila jí z dudlíku, protože jíst sama ještě neuměla - pravděpodobně přišla o mámu dřív, než se to stačila naučit. Po několika týdnech její naprosté spokojenosti, rychlé adaptace na byt a růstu fyzického - a tomu i úměrně sebevědomí - a mého naprostého vyčerpání (vypadalo to, že kojím po 2 hodinách dítě, ne kočku) se Julie naučila jíst masíčko a granule. Oddychli jsme si, že je konec kupování jogurtů, míchání sunárku s vajíčkem a vaření kuřátka a že nejspíš úplně zapomněla na to, jakou bídu musela jako maličká prožít.
|
Postupně koťátko rostlo a sílilo a dnes už nemá žádnou vadu na kráse - po zánětu na očku zůstal jen slabounký zákal, který Julince nikterak nevadí - a je z ní nádherná tygřice, která úplně ovládla celou naši domácnost: všichni poslouchají na slovo, běda, když si dovolíme například bez svolení opustit byt (po návratu jsme vypeskovaní, proč jsme jí nevzali s sebou). Když má náladu, občas nám dovolí i drobné pohlazení či pomazlení a zavřené dveře otevírá s elegancí sobě vlastní – čeká a vříská tak dlouho, až jí je někdo otevře. Spí v mé posteli na polštáři, přestože jí už přes dva roky vysvětlujeme, že dospělá kočka spí u sebe v pelíšku a že už není malinké koťátko. Při našem jídle se musí přesvědčit, že to, co je na stole, není její oblíbená konzerva. Momentálně provádí cenzuru článku a opravuje mi případné chyby, a až ji to přestane bavit, lehne si na klávesnici na znamení, že zábavy už bylo dost a teď se jí musí podrbat kožíšek.
| 
|
Tak takhle jsme přišli k našemu domácímu mazlíčkovi. Nevíme, jak to dopadne až do rodiny přibyde další člen (Zdenka čeká za měsíc radostnou událost – pozn. red.) – zatím, když domů přineseme nějakou část prckovy výbavičky, Julie si ji okamžitě přivlastní, v lepším případě ji pouze zkontroluje – dopadla tak i jeho vanička, kterou momentálně považuje za pohodlnější místo k odpočinku než škrabadlo nebo svůj polštář. Několikrát byla přepočítat i oblečení, které je připravené ve skříni (už jsem ho kvůli tomu mockrát znovu prala a žehlila), aby se ubezpečila, že mám co na práci. Ale řekli jsme si, že počkáme, co nám budoucnost přinese a myslím, že si s oběma našimi mazlíčky užijeme spoustu legrace.
