Ahoj, tady Emily z Podbrdska, moc zdravím všechny kožichy a musím vám konečně všechno vyprávět, jak se mám a tak, dokud není nikdo doma a Pan Kočka chrápe ve skříni, protože by to na mě určitě vyzvonil. Tedy musím přiznat, že máma asi něco tuší, protože tuhle povídala, že se jako nezdám s tím plašením a syčením a zdrháním, že prý jsem pěkně poťouchlá a zvědavec nejzvědavější, zvlášť když vaří nebo přijde domů a začne šustit igelitkama a otvírat dveře od špajzu a od lednice, u toho musím vždycky být, ale zase ne moc blízko, ale jen tak akorát, aby mi nic neuteklo, ale abych stihla i zasvištět pod postel, kdyby náhodou...
Ale jak to tedy bylo. Moc si nepamatuju, jen že ruka člověčí… jeje au au to to bolí bojím bojím. Žila jsem venku, v zimě, v horku, v dešti, bez pelíšku, hladová. Pak přišli a chytili mě. Byli na mě ale hodní a uzdravili mě a ze všech bolístek vyléčili. Už jsem neměla hlad, spala jsem v teple, ale bylo mi moc smutno.
Pak mě šoupli do zamřížované bedýnky a vezli pryč. Dali mě do klece ještě s Mařenkou, ta taky moc prskala a syčela, vůbec se nám to nelíbilo a pak začali chodit lidi. Čučeli nám do klece, a to se nám taky nelíbilo, tak jsme jim ukazovaly jen záda a dělaly, že tam jako nejsme a fungovalo to. A když si ještě přečetli na cedulce, že jsme obě plašanky a já že prý šilhám (no a!?), tak šli zase dál a dali nám pokoj. A pak jsem slyšela hlas, který jen říkal „méďo“, to mě zajímalo, tak jsem se ohlédla a ta paní mluvila o mně a že mě prý chce. Jémine, to zase bude natažená ruka člověčí a toho já moc moc bojim bojim. No, tak chudáka Mařenku přikryli, aby nic neviděla a nevztekala se a zase zamřížovaná bedýnka a zase jsem se vezla. Paní na mě celou cestu mluvila a já byla tak nějak z toho všeho unavená a vyděšená, že jsem nakonec usnula.
Emily v celé své kráse
Pak mi bedýnku otevřely a po čtyřech ke mně přilezly velká a malá máma a zíraly na mě a mluvily a já z toho byla celá vytřeštěná, celá jsem se klepala a nevěděla jsem, jestli mám brečet nebo se smát, jak tam lezou po zemi. Velká máma mi strčila mističky s pitím a jídlem. To jsem se ale tak lekla, že jsem jí jednu sekla. Ale ona se nezlobila, jen odběhla a vrátila se s ovázaným palcem. To jsem fakt nechtěla, když šlo o papání, ale ta natažená ruka… Pak obě odešly a nechaly mě samotnou.
Já byla tak vyděšená, kde jsem, proč tam jsem a co mě čeká. Naštěstí nebyly žádné dveře zavřené a hned jsem našla fajn schovávačku, pod postelí v šuplíku. A tam za mnou přišel On. Pan Kočka. Nejdřív jsem myslela, kdovíjak je nafoukaný, ale mezi námi, je to pěkný ňouma a když nespí a nehoníme se, tak jen někde vysedává a zádumčivě přemýšlí, ale je moc hodný a bez něho bych to určitě nezvládla. Hezky mě pozdravil, pohladil pacičkou po tvářičce a pak jsme si dali pusinku, ale jen tak, aby se neřeklo, slušnost je slušnost a pak jsme si celou noc povídali. Máma mi pod postel dala vodičku a papání a pořád na mě mluvila, ale já pořád tolik bála. Teprve když byla úplná tma a ticho, tak mi Pan Kočka ukázal můj nový domov. Hlavně tedy záchůdek, to bylo moc fajn, už jsem měla strach, že to nevydržím a udělám ostudu. Máma byla ráno pěkně vykulená, když záchůdek čistila, ještě teď se tomu musím smát, že prý mám ho...nko jak cep. No bodejť ne, když mi tak chutná a dojídám i po tom mém ňoumovi a dokonce i po mámách lížu talíře, když se nekoukají.
Pod postelí jsem vydržela týden a chodila zkoumat jen v noci, ale pak mě to už nebavilo, čekat na tmu a ticho a navíc mi máma pod postel už přestala strkat mističky, tak jsem vylezla a rychle prosvištěla do kuchyně, kde bylo papání a vodička a záchůdek. No a po dalším týdnu už jsem začala být smělejší. Pod křeslo v pokoji jsem si nanosila báječný koulivý míčky a chlupatou myš, které jsem našla pod postelí a koukala se na lidskou televizi a koulela si. Když mě to přestalo bavit, tak jsem si vyskočila na skříňku a koukala na kočičí televizi. Je celá průhledná a rejdí v ní barevní zvířátkové. Pan Kočka říkal, že to je akvárko s rybičkama, ale prý se nejedí, škoda, jsou jen na koukání a prohánění, ale to je taky moc príma. Napasuju se vždycky dozadu, hezky to tam hřeje, lehnu si na záda, protože jinak se tam nevejdu, a ty potvůrky si mě přplavou prohlídnout, rejdí sem a tam, já po nich chňapám a je to velká legrace. A hlavně mám pořád přehled, protože musím být ve střehu a skrz sklo vidím na mámu, a ta dělá, že je kus nábytku, ale já moc dobře vím, že mě pozoruje. Ale stejně, jak se pohne, zasvištím radši do našeho šuplíku, kde s Panem Kočkou spolu bydlíme, jistota je jistota.
Velká máma je stejně divná. Kolikrát, když dělám ve dne vizitu, si jí nevšimnu, protože dělá tu její hru na kus nábytku, a najednou se pohne a promluví a já se pak vždycky tak leknu, nebo mi leze do šuplíku a mluví na mě, hezky se to poslouchá, jak mi říká„méďo“, a to slovo se mi líbí, protože to tak hezky zní, a tak na sebe mhouříme, ale pak začne zas natahovat tu ruku a jeje zase ta lidská ruka a já pořád bojím, i když v ní má strašně voňavý kousek masíčka, ale naštěstí na mě nedosáhne, protože se pod postel celá nemůže nepresovat (chichichi), tak mi řekne, že prý jsem koza Róza a masíčko mi tam nechá a jde pryč. Malá máma je jiná. Dupe víc než já, takže se jí nikdy neleknu, protože o ní vím dřív, než ona o mně. Když přestane dupat a nehýbá se ani nemluví, jako velká máma, a dělá, že jí nezajímám a že o mně neví, tak si k ní jdu čichnout, ale jak natáhne ruku, taky rychle pryč.
Emily
Jednou máma domů přinesla obálku a řekla, že to je dárek od tety Sylvie. Tu si pamatuju. Stejně jsem ale zalezla radši do šuplíku, kočka nikdy neví. A najednou máma na zem vysypala nádherný věcičky, myšičky barevný, měkoučký, kutálivý a chrastivý. Počkala jsem, až budu sama a pak to začalo. Šmankote, to jsem měla radost, to byla legrace, kutálení, cupování a vyhazování do vzduchu, dokonce se mi podařilo trefit mámu, která mě pozorovala. Pana Kočku ale tohle nezajímá, ten buď spí nebo přemýšlí nebo se chce jen honit a hrát na schovávanou. To se mi vždycky někam schová a já ho volám a hledám a zrovna tam, kde bych ho nečekala, na mě vyjukne a pak se postavíme na zadní a ručičkama se obejmeme kolem krku a zatančíme si a válíme se a koušeme si krčky a ono to tak šimrá. A když máma leží v posteli, tak přes ní skáčeme a válíme se v peřinách a máma se směje, ale to se pak zase leknu a uteču. Když se vydovádíme, tak si jdeme lehnout na okno, on mi umyje a opusinkuje uši a čumáček a taky na krku, to je moc príma, já si mu položím hlavu na záda a spinkáme. Taky na mě vždycky zavolá, když máma plní mističky a já se přiřítím a žďuchnu do něj a odstrčím ho a ten můj ňouma jen sedí a kouká, jak mi chutná, dokud všechno nezbaštím a pak si umyjeme čumáčky, zaškrábeme na škrabadle a jdeme se zase honit.
Nejlepší je honění a pranice v noci, když venku začínají vřískat ty lítací potvůrky. Máma už si na ten rachot asi zvykla, jen ráno vždycky sakruje, protože v předsíni zakopne o bedýnku, do které se v noci schovává Pan Kočka, já si vylezu nahoru a škádlíme se a v zápalu pranice jí dostrkáme doprostřed předsíně, stejně jako škrabadlo, které je v kuchyni u zdi, ale jak po něm v noci lítáme, tak ho vždycky přesuneme o pár metrů dál. Ale jedno mi na Kočkovi teda vadí. Když já do něj ducám a otírám se o něj, tak dělá štítivku, a přitom on chodí ducat do mámy a otírá se o ní a večer si k ní vleze do postele, sedne si jí na hlavu a vyčesává jí kohouta a ještě u toho vrní a božínku, dokonce jí dává i pusinky (brr)! A já sedím před postelí a dívám se na ně a je mi to tak trochu líto, ale co, byl tady přece jen dřív než já, a když se mu to líbí, tak ať, stačí mi, jak mi krásně šimravě olizuje ouška a tvářičky. Mám to místo ducání.
Hračky od tety Sylvie
Taky mě moc baví mámu pozorovat, když nám čistí záchůdky, to je strašně srandovní, jak leze po čtyřech a rejdí kolem záchůdků s takovou malou rozježenou věcí po podlaze, kterou hrozně ráda lovím. To není lidská ruka, tak se nebojím a s mámou se o ní přetahujeme a máma hudruje, jaký jsme potvory, že rozházíme píseček po celý kuchyni. Ale to se přece musí, pořádně zahrabat to naše tento. A když nám pěkně uklidí, tak to je naše chvíle, to na sebe s Panem Kočkou mrkneme a honem šup do záchůdků a pořádně zahrabat, ať to lítá až ke dveřím a máma má zase co dělat a my jen odkráčíme s ocáskama hrdě vztyčenýma. Něco jsem si s Panem Kočkou ale musela ujasnit. Vždycky si po mě vlezl do záchůdku a to mi moc vadilo, tak jsem mu vysvětlila, že máme přece každý svůj záchůdek a nevím, proč by on měl mít oba, ale nedal si říct, tak jsme se dohodli, že do jednoho budeme oba dělat jen bobky a do druhého jen čůrat a bylo to.
No a závěr? Moc se mi tu líbí, fakt, je tu legrace, pelíšek, papání, kamarád, velká a malá máma, ale ta natažená ruka, ta mě pořád straší. Vím, že když se dotýká Pana Kočky, že se mu to líbí, ale přece, co kdyby jen, já nevím, tak pro jistotu syčím a vrčím, ale mámě to stejně nevadí, řekne mi zas to svoje „kozo Rózo“ a jde si po svých. Hlavně že mě nehoní.
Stejně si ale budu ještě radši nějakou dobu dávat pozor a nedám svůj kožich k pohlazení jen tak lacino. Mám totiž ty nejkrásnější a nejbělejší ponožky na světě a ten nejúžasnější a nejchundelatější ocásek s těma nejoriginálnějšíma proužkama, že si mě musí zasloužit, než si na mě sáhnou, a to ještě nějakou dobu potrvá a já mám času dost, protože tady už mám svoje jistý. Ale nedávno máma povídala, že jsou to už dva měsíce a jestli nedostanu rozum a nepřijdu si sama pro pohlazení a budu pořád plašit a prskat, že na mě snad už hodí deku. Nevíte někdo, co to znamená?
Podařilo se vám ochočit plachou kočku? Nebo jste dali domov opravdovému "divočákovi", který je i přes všechny vaše pokusy nadále plachý? Napište nám o tom!
Související články:
