Když jsme kdysi vyrazily se Sylvií do rušícího se útulku v Měcholupech, počítaly jsme s tím, že odtamtud budeme odvážet zhruba desetičlennou partičku koček.Výběr jsme nechali na ošetřovatelkách, jen zadání bylo jasné. Jedeme pro převážně staré, plaché, eventuálně handicapované kočky s cejchem neumístitelných, tedy pro ty, o které se ošetřovatelky nejvíc bály.
Jak to dopadlo, většina z vás ví. Odjížděly jsme s osmnácti zvířaty. A kromě mazlivé stařičké Adélky to byli všichni plašani jak vyšití. Někteří se v průběhu času ochočili, jiní zůstali bojácní a o lidi nestáli.
Už když byli v depozitu u mne, tehdy ještě na Proseku, mne mezi nimi zaujala drobná šedá mourinka. Byla takřka nepolapitelná. Když už jsem jí v nějaké „pasti“ chytila, nikdy neudělala tu samou chybu podruhé. Jedla vždy jako Dáma. Pacičkou napichovala kousky konzervy a podávala si je do pusy. A tak vůbec…
Jakékoliv přiblížení člověka přes její metrovou bezpečnostní vzdálenost považovala za útok na svou osobu a couvla. Když jsme ji museli kvůli výstavě či veterinárnímu ošetření chytit, bojovala vždy do posledního dechu, z jejího pohledu o život. Je dýchavičná, má zřejmě nemocné srdce (na EKG ji nikdo neudrží v klidu). Po odchycení měla jazyk fialový, v očích děs a hrůzu a tak jsme se snažili omezit nutnost sahat na ni na minimum. (Je to ta Nigra, která při výstavě na Albertově utekla, a když se jí pokoušel lapit pán, co netušil, s kým má tu čest, prokousala mu důkladně ruce.)
Oblíbila si ale mého přítele a byla dokonce schopna vzít si od něj nějaký ten pamlsek, nejlépe kuřátko, z ruky. Tou dobou jsme pořizovali domeček, mne ale ze začátku ani nenapadlo, že by tu mohla žít nějaká kočka „na volno“, sousedíme totiž s hlavní silnicí. Kotě by tu mohlo vydržet živé tak možná týden. Ale Nigra, opatrná Nigra, nejchytřejší z koček, které jsem zatím stihla poznat? To by mohlo vyjít.
Nigře toho času bylo nejméně sedm let, několik let svého života strávila zavřená v útulku v Měcholupech, předtím prý žila na hřbitově. K lidem měla vztah dost vyhraněný. Používala je jako studijní materiál, pokud nebyli moc blízko. „Obíhačku“ kolem veliké knihovny oceňovaly všechny kočky, ale tahle to dováděla do dokonalosti. Na jedné straně utekla a bleskem se vynořila odzadu a sledovala, co ten hloupý dvounožec bude dělat.
A, pánové, představte si, že trávíte čas se slečnou v posteli (nemusím říkat čím), a když jste v nejlepším, zjistíte, že vedle stojí kočka na zadních a s výrazem „já tu nejsem“ natahuje krk, aby lépe viděla, co se děje. Domovnice jedna.
Ke kočkám měla takový neurčitý vztah. Nesyčela, byla spíš submisivní, ale také se s nimi nijak moc nekamarádila. Výjimkou byl jen kocour Caesar. Když se k nám vrátil po svém prvním umístění, mazlila se s ním jako o život. (Snad byli z jedné ubikace?) Malinkou hlavičku nastavovala stále znovu velkému mourovatému kocourovi, aby se o ní mohl otřít, pečovala o jeho srst. Byl to zvláštní pohled, drobounká šedá hlava vedle obrovské hnědé. A byl to i zvláštní vztah, když si uvědomím to, že Caesarovým problémem byly vždy kočky (myslím kočky holky). Jako prase se přestal chovat až při svém dalším umístění, mezi samými kluky. Z ženských měl vždycky strach :-)
Za celou dobu, co se Nigra inzerovala, se o ní ozvala jen jedna naprosto nevyhovující paní (ta, co vrátila Šimona), a tak jsme se pomalu rozhoupali k tomu, vzít si jí jako vlastní. Ne, že bych si chtěla nechat zvíře jen pro to, že je obtížně umístitelné, ale věděla jsem, že tuhle kočku prostě chci. Zkoušela jsem získat „milost“ i pro Caesara, ne, že bych k němu měla osobní vztah, ale kvůli Nigře. Neprošlo to. Ale ani sama jsem nebyla přesvědčena, že je to pro něj ideální řešení, netušila jsem, zda žil někdy venku, než se do Měcholup dostal a bála jsem se, že on by se silnici vyhnout nedokázal. Naštěstí jejich vztah během pár týdnů trochu ochladl a pak se pro Caesara (Moodyho) našlo skvělé místo, shodou okolností v Berouně. S žádnou další kočkou z těch, co procházely depozitem, se už Nigra nespřátelila.
Trvalo ještě dlouho, než bylo možné odstěhovat ji na hájenku, kde teď bydlím, ale stalo se. Ubytovala jsem ji na velké půdě, kde se skladuje krmení pro osla, kozu a spol., dostala tam záchod i misky a „děj se vůle boží“. Zadařilo se. Nigra pořád považuje půdu za svou a když se lekne, prchá tam do bezpečí.
Jinak jí ale potkávám různě. Nejčastěji sedí na dřevěných schodech nahoru a „sleduje cvrkot“. Už jsem jí „načapala“ i na střeše, jak se sluní. Když zajíždím v noci autem do dvora, metelí ze sadu k domu. A hned v prvních dnech nás začala „šmírovat“ oknem.
Teď, když je tepleji, zůstávají dveře otevřené. Než jsem stihla napsat těch pár řádků, prošmejdila třikrát kuchyň, po očku sledujíc jezevčici Rozárku, vymetla její misku, nahlédla do škopků, očichala moje boty a prolezla botník.. Nakonec se odešla slunit do záhonku.
Zlodějina, to je její. Pohybuje se půl metru ode mne, ale nesmím se na ni dívat. Chodím okolo ní, ale nesmím na ní promluvit. Nebo si sedne a hledí člověku do očí a nevím, co v nich vidí, já z těch jejích nedokážu vyluštit skoro nic, snad jen spokojenost s tím, že jsou věci tak, jak jsou. Nesnažím se ji ochočovat, vysvětlovat jí, že mazlení je fajn…
Já si mazlivou kočku nemohu dovolit, trpěla by tím, že se jí dost nevěnuji. A ona o to nestojí. Přímo z ní čiší, jak naše sbližovací pokusy považuje za trapné: „To si myslíš, že jsem tak blbá?“. „Ještě byste mi umazali kožich.“ (Po každém chycení a např. očkování se hned, jakmile zjistila, že je živá, tedy puštěná, důkladně umyla :-) Teď sedí a z bezpečného místa sleduje provoz na silnici.
A tak mám svou jedinou vlastní kočku. Tiše ji podezřívám, že ona má nás jako své živé kino.
Související články:
