Přicházejí z nejrůznějších míst a v nejrůznějším stavu a mají dvě věci společné. Mají modré oči a chybí jim mámina péče. Ty modré oči neznamenají příbuznost se siamkami, ale to, že je jim pět či šest týdnů a že ještě určitě měla být kojena. Koťata mají totiž oči modře zbarvené všechna, teprve později se jim postupně změní na zelenou, žlutou...

Minulé roky se k nám obvykle dostala koťata cca 2-4 měsíce stará, poloplachá a jejich „záplavová vlna“ začala tak v červnu. Miminek „na flašku“ byly nejvýše tři až čtyři vrhy. Letos, už tak od dubna, přichází do útulku spousta „batolat“. Jsou obvykle z venku, ve špatném stavu a s různými virózami. Jejich úmrtnost je děsivá.

Je to vcelku logické. Když venkovní kočka porodí, nepodaří se jí téměř nikdy vychovat všechna koťata. Jedno obvykle uhyne ihned po porodu, další nezvládnou vyrůst a ubránit se.

Příkladem by mohla být v minulém článku jmenovaná kočička z hlavního nádraží, která měla pět koťátek se jmény od H. Jedno muselo být utraceno ve třech týdnech, mělo hydrocefalus („vodnatelnost mozku“), ale kočka si byla vědoma toho, že není v pořádku daleko dříve než my. Vystrkovala ho z pelíšku, nechtěla se o něj starat.. Druhé jsme nechávali utratit v osmi týdnech po marné snaze „dát mu, vlastně jí, šanci“. Nedovyvinuté kotě, poloviční proti ostatním, neschopné ovládat své zadní nohy... V osmi týdnech už bylo definitivně jasné, že z toho malého skřítka se už nikdy životaschopná kočička nestane. Zbývají tedy tři drobná, ale zdravá koťata. Troufám si odhadnout, že venku by uhynulo ještě nejméně jedno vlivem prostředí (na hlavním nádraží by bylo nejspíš přejeto), některé by možná udolaly škrkavky (koťata doma stále odčervujeme, ta vyrostlá venku mají šílené „zásoby“ škrkavek). Zkrátka kočka by, tak jako předchozí roky, přivedla jedno až dvě koťata a vše by se zdálo v pořádku.

Kolik malých živůtků se poztrácelo cestou z novorozeňat po dorostence, už nikdo nevidí. Pokud se to stane kdesi v křoví, nevíme o tom. Pokud se to děje u nás doma, považujeme to za tragedii.

Velkou část kočičích miminek zahubí virová onemocnění. Panleukopenie, calicivirosa, inf. Rhinotracheitida - nemoci, proti kterým se normálně očkuje, a koťata tak chrání protilátky získané od matky. Chlamydiová rýma, která způsobí záněty očí a vředy v nich, zalepí oči i nosík kotěte a spolehlivě mu zkazí chuť k jídlu. Zákeřná je leukóza. Pokud ji máma kočka má, velice často potratí. Část vrhů koťat uhyne po porodu, část ale vydrží. Koťata jsou čilá, rostou. Potom jednoho dne „bez příčiny“ zvláční, úplně ztratí svalové napětí (bez zvracení, bez průjmu či rýmy), zbělí sliznice. Z koťátka je „zmuchlaný hadřík“, který odmítá jíst, lehne si a umře. Obvykle to nastane tak okolo osmého týdne věku. A není mu pomoci.

Ke kočičím virózám se přidávají spousty škrkavek a navzdory obecně rozšířenému předpokladu, že je koťata ještě mít nemohou, i tasemnice. Je to „přirozený výběr“, ale bolí to, dívat se na mrňata, která ještě včera těšil svět a dnes smutně polehávají, a já tuším, že malér je na cestě. Příliš hodné kotě = nemocné kotě, tuhle rovnici už znají snad všichni z našich depozit.

Virózy si koťata mnohdy přinesou z venku, i pokud jsou proti nim sama imunní, tzn. neonemocní, ale nakazí jiná koťata. Proto je naprosto nevhodné kombinovat více vrhů koťat dohromady. Což, jako obvykle, naráží na kapacitní možnosti útulků a klade značné nároky na dobrovolníky. S tím přichází i obvyklé dilema. Koťatům je samozřejmě nejlépe na jejich definitivním místě, v láskyplné péči nové rodiny. Je tedy samozřejmě snaha hledat jim co nejdříve nový domov. Pokud ale trpí skrytě některým onemocněním, „složí se“ obvykle ve stresu, nemoc propukne po stěhování. Což žádnému novému majiteli zvířete nepřeju.

Proto se snažíme, aby zvířata odcházela do světa očkovaná a až tak dva týdny po vakcinaci. Občas se opravdu odhodlávám dát zvířeti „zelenou“, tedy pustit ho do inzerce, ač na něm na venek není nic vidět.

Držet ale větší množství koťat pohromadě přináší všem notoricky známé problémy, „syndrom jeslí“, tedy všichni si předají všechny své banální infekce - každá koťata mají totiž protilátky jen proti té „své“ sbírce virů a bakterií, od té své mámy. Tak jako děti.

Navíc se o prázdninách, tak jako každý rok, dostáváme do stádia, kdy je o kočky minimální zájem. Každý si logicky před pořízením zvířátka naplánuje ještě tu poslední klidnou dovolenou... Nemám to nikomu za zlé, jen „naši lidé“ z depozit tráví dovolené doma pipláním záplavy mrňat, a přesto je nás stále málo.

Kromě modrookých miminek, kterých je letos, kdoví proč, strašně moc, přijímáme stále, tedy skoro denně, odrostlá (2 - 4měsíční) koťata i dospělé kočky, s těmi je ale nepoměrně méně práce. Navíc miminka není možno očkovat a tady přichází dilema. Držet je až do prvního možného termínu očkování u nás, či umístit je někomu, ochotnému koťátko dovypiplat? Zkušený útulkář jednak už ví, co dělat, když zvíře onemocní a je schopen rozeznat první příznaky, druhak už ví, že nemůže zachránit všechno, a kotě, které nepřežilo, sice obrečí, ale ví, že udělal vše co mohl, pro jeho záchranu. „Laik“ může vychovat krásné kotě a pak je vše v pořádku, ale u koťat ve věku 5-6 týdnů nejméně u každého desátého zvířete přijdou nějaké (různé) zdravotní problémy, běhání na veterinu a vršící se účty, ničené nervy a obavy, slzy a neodbytná otázka: „Co dělám špatně?

Docházíme tedy ke kompromisu. Výjimečně umísťujeme koťata, která přišla do útulku na vakcinaci příliš mladá, ještě před očkováním. Jen ta koťata, která už sama baští a vyměšují, schopná se o sebe alespoň částečně postarat. Nového majitele důkladně varujeme. Snažíme se, aby šlo o lidi mající s kočkami zkušenost, nejlépe aby byl stále někdo doma...

Koťátka mezi třetím a šestým týdnem, která ještě odmítají baštit maso a musí být krmena stříkačkou a masírována, zůstávají v některém našem depozitu a „kočičí tety“ se je snaží vypiplat. Jejich šance jsou tak padesátiprocentní. Miminka stará týden či dva jsou závislá na krmení po dvou až třech hodinách a upřímně říkám, že se do jejich piplání nepouštím - pokud se do útulku dostanou, mají jedinou šanci, adoptivní kočičí matku. I když už jsem v životě vypiplala kotě od tří dnů věku, nehodlám to v budoucnu opakovat. Znám lidi, co mají svá koťátka takto zachráněna, ale tam šlo o vypiplání jednoho kotěte, jednoho zvířátka - troufám si říci - za život, na jehož záchraně se podílela celá rodina a padly dovolené.. Člověk po pár dnech spí vestoje a není schopen nic jiného dělat. Ovšem mě nikdo nedá měsíce dovolené, abych mohla piplat všechna mimina, ani za mne neudělá práci okolo ostatních koček a stejně tak jsou na tom i kolegové. Koťatům osiřelým či opuštěným v tomto věku zbývá jediná možnost - kojící matka kočka s málo či žádnými vlastními koťaty.

I tato možnost je dosti ošemetná, protože není vždy jasný důvod, proč jsou koťata bez mámy. Připomenu jen Šmudlu, jejíž vlastní miminka zahynula s výjimkou jednoho, když se ujala koťat, kterým se máma ztratila. Ona původní máma se zřejmě otrávila jedem na krysy, koťata to do sebe dostala v mléce a až po úspěšném osvojení Šmudlou začala krvácet (typická, nesrážející se krev), přiotrávila se i Šmudla, která je lízala a následně i její koťata. Šmudlu (plachou jako čert) jsme vyléčili, ale zachránit a vypiplat se Olince, snad zázrakem, podařilo jediné koťátko, malou Ciri.

Ciri dnes

Nicméně jinde se „adopce“ podařily. Vždy je ale potřeba počítat s úmrtností koťat. Už proto, že trvá nějaký čas, než se koťata vůbec do útulku dostanou, mohou už být vyhladovělá, odvodněná, prochladlá. Druhak právě pro záludnosti imunitního systému a rozdílu mezi vlastní a adoptivní mámou.

Vypiplat tří, čtyř, pětitýdenní koťata vyžaduje hlavně trpělivost. A to hned na začátku, kdy musíte přesvědčit toho malého, sveřepě se bránícího tvorečka, že máma zmizela v nenávratnu, a pokud nechce umřít hlady, bude se místo cecíku muset smířit s umělou hmotou. Zkoušeli jsme nejrůznější lahvičky, ale nakonec se většina z nás vrátila k obyčejné stříkačce.

Dalším problémem je mléko. Dá se používat Tatra, sušené mléko či různé mléčné náhražky přímo pro koťata. V minulých letech jsme používali Waltham, vyrostl na něm i „můj“ Lot (ocelot – pozn. red.), letos jsme měli mlíčko od Roayal Canin (RC se nedávno sloučila s Walthamem, takže např. veterinární diety Waltham, které postrádáte, najdete, vylepšené, pod značkou RC).

Mléko koťata výborně snášela a neměla žádné průjmy. Měli jsme štěstí a dostali krabici (v hodnotě několika tisíc) v rámci sponzorského daru krmení. Bohužel už dochází :-(.

Mlíčka jsou navíc balená v moc hezkých plechovkách. Ty jsou bonusem pro každé depozitum, kde se mlíčko skrmilo a vzhledem k zoufalé kočkozáplavě mimin letos už skoro každý z nás už má svou plechovku:-)

Plechovka od mlíčka Royal Canin

Další, co pro odchov miminek potřebujete, je čas. Krmíte pozdě večer, brzy ráno, na poledne odbíháte domů či taháte koťata do práce... Masírujete bříška a „prdelky“, což přiměje koťata čůrat a kakat. Zajišťujete jim vyhřívací dečkou či lahví teplo.

Vše vám usnadní, pokud máte kočku sice nekojící, ale ochotnou se starat, koťata zahřívat a lízat (i malou fenku či psa). Na vás pak zbývá „jen“ krmení.

Poslední nezbytností jsou pevné nervy. Vypiplat kotě bez mámy, i třeba pětitýdenní, stojí nezměrné úsilí. Pokud to vyjde, vše je „odpuštěno“, pokud ne - au au au.

Zatímco píšu, vedle na vyhřívací lahvi dodýchala tříbarevná kočička, tak šestitýdenní. Zřejmě prý spadla ze střechy, nikdo neví, jak dlouho tam ležela. Přišla totálně odvodněná, teplota 23 stupňů, to je prakticky beznadějné. Dostala léky, infuze, byla v teple. Nic víc už jsem pro ni udělat nemohla. Co nadělám. Příště to snad zase vyjde. Vzpomínám na Mramoráčka se Zrzavcem Billym, ti tehdy vypadali skoro stejně. A jací jsou z nich teď fešáci.

Tři koťata vytažená z kopřiv kdesi poblíž Okoře byla už prakticky mrtvá a posetá vajíčky much, přece se jedno z nich podařilo zachránit, Šárka ho vypiplala a zanedlouho se Drak asi ocitne i v inzerci mezi kočkami k umístění. Jen kvůli němu teď musí Šárka jezdit často k nám, naučila ho totiž na kozí mléko:-). Ale to je už téma na samostatný článek, kterého se, doufám, brzy dočkáme.

Odměnou za všechno, co si člověk při téhle práci „užije“, je spokojené zdravé koťátko rostoucí ve spokojené, vlídné rodině, další malý živůtek, o který je postaráno. Ale i tak chci říct. Lidé, prosím vás, kastrujte už sakra ty kočky.

P.S. Ještě nás čeká třetí vlna - plachá nemocná odrostlá koťata. Ta se ale objeví tak v říjnu :-(

Koťata z Jižního města se podařilo Evě a Jirkovi vyšťourat z několikametrové roury. Varováním bylo i to, že jedno kotě mezi živými bylo čerstvě uhynulé (ještě teplé) a koťata nocovala mimo jiné na „mumifikovaném“ těle dospělé kočky. Chuťovka. Eva s neskutečnou trpělivostí krmila osm koťat (ze stejné roury ale různých vrhů) odmítajících baštit cokoliv jiného než mléko stříkačkou, jezdila za nimi i v poledne. Jedno po druhém koťata bez příznaků nemoci (jako průjem, rýma..) zbělela (sliznice), zeslábla a umírala. Leukóza. Nekonečné krmení, aplikace léků a výživy, mytí čumáčků, masírování bříšek. A co vám zbude? Oči pro pláč. I taková je realita práce pro útulek. Ale měla koťata raději umřít v té rouře?

Kočička Sněhura, „zasloužilá matka“ z Benešova, o svoje koťata přišla (do útulku jsme ji přijímali krátce před porodem). Ujala se s mateřskou péčí koťat ze dvou vrhů. Maminka jedněch zmizela kdesi v nenávratnu, maminka druhých musela být pro zoufalý zdravotní stav utracena. Byli už zvyklí být pohromadě, když jsme je převzali. Přidala se k nim i o trochu starší koťata z krabice u popelnice. Některá z nich přinesla calicivirosu, ale ukázkovou. Z původně deseti koťat zbyla čtyři. Ta virózu překonala a Sněhura o ně vzorně pečuje za pomoci chůvičky Zazi. I tady ale přišlo ke slovu přikrmování a podávání léků. Bez láskyplné péče by neměli šanci ani ti zbývající. Když ...náctileté děvče tráví prázdniny úklidem po koťatech, svědčí to, myslím, o vztahu ke zvířatům víc, než cokoliv jiného.

Související odkazy

• Jak se mají 'svobodné matky'