Ne, nechci psát o microsporum canis (plísňové onemocnění u koček) a ani se nepokouším urazit některé jedince mužské části populace, i když to už má k pravdě blíž. Ale jako obvykle, píši o kočkách.
Kočičí penzisté žijící v pohodlí bytu se lehce přehoupnou přes hranici deseti let a páníček jen změní granulky, veterinář občas vytrhne nějaký ten zlobivý zoubek… Důstojné kočičí dámy a leniví kocouři s mírnou nadváhou jako by ani moc nestárnuli a až jednou, snad v daleké budoucnosti, je čeká konec, nejspíše v podobě selhání ledvin.
Nekastrované venkovní miciny, ty zase nikdy nemohou být babičkami, jsou totiž matkami na celý život. Vychovávají další a další vrhy malých koťat, která vůbec nezajímá, že jejich matce už je …náct. Rodí do poslední chvíle a obvykle se jim právě zátěž odchovu koťat stane osudnou.
A tak zbývají jen dědci. Určitě je znáte. Nejsou nijak extra vypasení, v rozježené srsti lysiny po rozškrábaných klíšťatech, kůži samá jizva, uši jako indiánské třásně.
Je s podivem, když nemají alespoň jednu zhnisanou ránu, nejlépe tak čtrnáct dní starou. K tomu, aby se s nimi dalo být v jedné místnosti, neřku-li v autě, jim přebývají dva malé kousky masa pod ocasem, zkrátka smrdí kocouřinou na sto honů.
Mají asi zvláštní kouzlo, protože čím jsou ošklivější a omšelejší, tím raději si je vybírají ony perské kočičky, co nikdy žádného chlupatého krasavce nepoctily svou přízní.
Dalším typickým rysem dědků je bezedná žravost, nikdy totiž neví, kdy se nažerou příště. Je jim něco mezi šesti a šestnácti (na ulici se žije rychle) a přesně to už ani sebelepší veterinář neurčí.
Normálně se chovají jako důchodci, tedy nepohrdnou pohodlím pro své bolavé klouby a rádi si zdřímnou na sluníčku, ale běda, když se objeví jiný kocour. To jim pud zavelí a hrdost nedovolí rozumu převládnout, z utahaného kočičáka je rázem bojovník. Začne cvakání zubů, výhružné postoje, vřeštění. Z ječícího klubka válejícího se po zemi čouhají tu packy, tu ocas… A za mrouskající kočkou šel by dědek na světa kraj.
Pokud měl v životě kocour štěstí a přežil přebíhání silnic, rvačky, psy či myslivce, pokud měl štěstí a nechytil při pranicích či páření např. leukosu či FIP, pokud… Dědci musí být chytří, šikovní a opatrní, nebo dostat do vínku anděla strážného, na jednoho žijícího desetiletého nekastrovaného kocoura totiž připadá v průměru několik desítek mrtvých, tedy těch, co štěstí neměli.
Dědci se dostávají do útulků zásadně tehdy, když je nejvíc přeplněno, aby v nich pak co nejdéle mohli čekat :-(
Baští zpočátku všechno, co jim dáte, a mnohdy i to, co nedáte. Časem vás ale nenásilně přesvědčí, že kvůli jejich chrupu by nejvhodnější byly paštičky a pak už se jich nevzdají. Většina Dědků se dožaduje mléka, a to i ti, kdo po něm mají průjem.
Po kastraci se jejich chování příliš nezmění. Někteří začnou používat záchod, ale někdy jen ve stoje (nutno pořídit krytou kadibudku), někteří dál „značkují“ a hodí se jen do domku se zahrádkou, ale pro všechny platí, že přestanou smrdět.
Do útulku se dostávají buď tak, že jim poranění zhnisají a např. znemožní chůzi, nebo tak, že je někdo v létě na chatě krmí a přes zimu je mu líto nechat kocourka o hladu.
Dědci mnohdy ocení život v bytě a ani je nenapadne vystrčit ze dveří nos, aby se náhodou zase neocitli venku na ulici. Jiní jsou rádi za domek se zahrádkou a s milými domácími, někde v klidnější čtvrti, kde sluníčko svítí na zápraží.
Například Pepa, černý kocour s bílými tlapičkami a náprsenkou, který vyrostl v odporném vnitrobloku uprostřed Prahy, byl kocourem venkovním divokým, dokonce tak, že se po kastraci vracel zpět. Do půl roku ale dostal otřesný zánět dýchacích cest a tehdy ho jeho „krmící paní“ ulovila a Pepa se stěhoval do útulku.
"Dědek" Pepa
Stal se miláčkem návštěv a chůvou malých koťat a domovním dveřím se vyhýbá obloukem. Ani ho nenapadne utíkat, o světě venku ví své. Zůstala mu ale nectnost (čistotný je vzorně) - žravost. A tak celé dny sedí na kuchyňském stole a střeží lednici i každého, kdo ji otevře. Je z něj úžasně hodný mazel, který bez odporu zvládl i koupání.
Dalším, zřejmě opravdu starým Dědkem je Cerbe. Je to převážně bílý kocour s šedými skvrnami, ve spodní čelisti mu chybí oba špičáky. Jméno dostal (od paní, co ho přivezla) podle věčného vylehávání na prahu, bohužel u domku, kam nepatřil (Cerberus).
"Dědek" Cerbe
Přišel k nám z Dobřichovic. Je neuvěřitelně milý a mazlivý a nadšenou kuchařku by opravdu potěšil, na jídlo se vrhá s výrazem „zachraňujete mne od jisté smrti“. Má rád sluníčko a svůj klid.
Věnceslav alias Venoušek žil prý sedm let v chatové osadě poblíž Berouna. Snad ho majitelé kdysi vozili i do Prahy, později už ho v osadě nechali, a to i přes zimu (v bytě by jim nekastrovaný asi moc nevoněl).
Černobílý Venca se protloukal, jak se dalo, držel se ale své původní chaty. Ta teď už podruhé změnila majitele a Venca není příliš vítaným hostem. Dobrodinci ze sousedství, co ho přes léto krmili, v zimě přestanou jezdit i na víkendy…
Asi ze rvačky si přinesl poranění ucha, se kterým chodil měsíc (!), než se dostal k nám. Potřebuje tedy antibiotika a postižené ouško mazat mastí. Je hodný, mazlivý a… žravý. Také trošku ukecaný. Zvládá být zavřený i jen doma, je čistotný a ke kočkám se chová slušně. Kvůli nedostatku místa dostal sousedku, půlroční zraněnou mourinku a spí s ní v jednom pelíšku, je vlídný. Je jen jedna kočka, se kterou se chtěl prát. Že neuhodnete. No jistě, Cerberus. A také, zřejmě na základě zkušeností s kunami, nesnášel Péťu (Péťa je fretka, nyní již umístěná u nových majitelů – pozn. red.).
Posledním z Dědků je teď u nás Čertík. Má toho za sebou věru dost na jednoho kocoura. Momentálně pobývá v domácím depozitu (v místnosti) s několika dalšími kočkami. Po všem, co prožil, má teď jedno oko slepé, půlku ucha pryč (naprosto nešetrné a zbytečně kruté označení po kastraci, všichni mě známí doktoři dělají jemné V či oblouček) a jen částečnou důvěru k lidem.
"Dědek" Čertík
Je třeba k němu přistupovat zepředu a z „vidící“ strany, to se potom nechá rád pohladit. Pokud se lekne, ožene se. Snáší kočky, ale rozčilují ho malá koťata. WC pro kočky používá spolehlivě, jen mívá ve zvyku hodně hrabat, potřebuje určitě krytý záchod. Bylo by vhodné, kdyby zůstal žít už jen v bytě.
A abychom nezapomněli - v depozitu u Dany čeká kočičí dáma Penelope, stříbrnobílá lady, také se starším „rokem výroby“, na hodné lidi.
Jak dlouhou dobu stráví v útulku? Jakou mají naději na umístění? Říkáte si asi a já také. Je to totiž pokaždé jiné. Kdo z nás ví, kdy se najde někdo ochotný skutečně jim pomoci a vzít si místo roztomilého kotěte důchodce na dožití (které může trvat i deset let). Vzít si už dospělou kočku má své nevýhody i výhody, které na těchto stránkách byly už dávno uváděny, tak je nebudu opakovat :-) Ale po zkušenostech s Nigrou musím říct, že dospělá kočka s definovanou povahou má „něco do sebe“.
"Babka" Penelope
Všem kocourům, a hlavně Venouškovi (kvůli poranění nemůže být ještě očkován) by pomohlo i dočasné hlídání. Vencovi se musí dávat léky – 2x denně, jinak je péče o něj stejná jako o ostatní kočky.
No jo, vždyť já už to slyším…. „Takovej dědek plesnivej“.
Jste ochotní dát domov některému z "Dědků"? Kontaktujte Báru Kolmanovou z OS podbrdska na tel. 603 363 315 či na emailu podbrsko@kocky-online.cz.
Související články:
