V lednu loňského roku přinesla Bára (Bára Kolmanová, jednatelka OS podbrdsko - pozn. red.)k nám domů mourovaného kocoura - na přechodnou dobu, na doléčení z rýmy.
Do útulku zavolali lidé, že se ve sklepě jednoho pražského domu skrývá cizí kocour. Kocour se nechal ve sklepě nakonec zahnat do připravené přepravky, protože mu zřejmě opravdu nebylo dobře a byl „úplně zblblý“. K nám domů přišel kocour nejen s rýmou, ale i s vlastním 1+0 (klícka), s pelíškem a s vyhřívací dečkou v pelíšku, sice vypnutou, takže nefunkční, ale nevytahnutelnou zpod kocoura.
Dečku jsme nakonec zpod syčícího kocoura vytáhli, zabydlený špinavý pelíšek jsme i s kocourem instalovali do 1+0, doplnili záchůdkem a miskami s vodou, baštou a antibiotiky a vše přikryli dekou, aby kocour měl soukromí. Toho večera jsem párkrát poodkryla deku a setkala jsem se s urputným nepřátelským pohledem dvou žlutých očí nad ukoptěným čumáčkem.
Jakub v pelechu
Kocour mě sice evidentně nenáviděl, ale baštu snědl i s antibiotiky. Další dny při čištění 1+0 jsem stále slyšela kocourovo varovné syčení a veškeré mé úkony byly provázeny nenávistným pohledem. Jelikož pelíšek byl opravdu velmi páchnoucí, překlopila jsem asi třetí den syčícího kocoura do čistého pelíšku, kde se kocour okamžitě přilepil a zavřel oči v očekávání poslední rány. Pohladila jsem ho, kocour zasyčel a z nosu mu vylezla bublina. Ten den jsem už v domestikaci nepokračovala.
Další dny měl kocour stále větší chuť k jídlu, bubliny u nosu mizely, chování zůstávalo beze změny. Po týdnu krmení jsem usoudila, že přistoupím k další fázi domestikace, tedy k pochování kocoura. Ignorovala jsem syčení a nemilosrdně vytáhla kocoura i s pelíškem z 1+0, sedla si s kocourem v pelíšku do křesla a za neustálého hlazení mu šeptala konejšivým hlasem mazlivá slovíčka. Kocour stále syčel. Faktem je, že pouze syčel, ale nekousal a neškrábal. Hladila jsem a hovořila, a najednou – něco teplého po mě teklo – kocour se počůral.
Vrátila jsem kocoura do příbytečku, umyla se, vyprala křeslo a pojmenovala kocoura na Jakuba. Byl to prostě náš strašpytel. Další chování jsem odsunula na neurčito, pochopila jsem totiž, že Jakub byl pravděpodobně chován prvně v životě, event. že jeho dřívější kontakt s člověkem nebyl na bázi chování, ale na bázi jiné – nespecifikované.
Po dobrání antibiotik se Jakub uzdravil. Spolehlivě jedl, navštěvoval záchůdek a spal. Ve volných chvílích koukal, pokud jsem byla v blízkosti, syčel. Usoudila jsem, že si Jakub potřebuje prohlédnout obývák a otevřela jsem dvířka 1+0. Nic se nedělo, Jakub o svobodu nestál. Večer jsem dala baštu na obvyklé místo v příbytečku, vyslechla si Jakubovo zasyčení a odešla jsem.
"Ať tě ani nenapadne na mne sahat!"
Ráno byla klícka prázdná, miska vyjedená, Jakub byl v pokoji ukrytý pod stolem. Tedy přeci jen Jakub o svobodu stál. Začal bydlet v obýváku. Příbyteček jsem vrátila Báře. Postupně jsem otevřela i pokojové dveře a Jakub v noci prozkoumal celý byt. Od té doby se svobodně pohyboval po bytě (pouze v noci), hlavní stan rozbil v komoře – nejvíce odlehlé místnosti s největším množstvím krámů a tedy i příbytečků k nocování (ve dne). Do komory jsem nosila i baštu, aby Jakub neměl žaludeční vředy z jídla ve stresovém prostředí (v kuchyni).
A týdny míjely. Přemýšlela jsem, jak starý asi Jakub je, nikdy jsem ho nezahlédla v pohybu, pouze když jsem byla nablízku a pozorovala jsem jeho syčící obličej, hádala jsem věk – jeho obličej mi připadal „mladší“. Nicméně zvládli jsme společně náročné úkony, jako je odchyt a odvoz na kastraci a očkování za pračkou. Jakub byl zdráv, měl báječnou chuť k jídlu a byl připraven odejít na jarní umísťovací výstavu, která se konala 4. dubna v Domě u zelené žáby.
Výstavu Jakub absolvoval pouze tělesně, jeho duše nebyla přítomna. Lidem procházejícím kolem klece se jevil jako mrtvý, teprve při přiblížení jejich obličeje ke kleci se Jakubovy oči otevřely a ozvalo se tiché, prosebné syčení.
Nikdo si Jakuba nevzal. Odvezli jsme ho domů. Když jsem večer připravovala kočičí večeři, podívala jsem se náhodou do předsíně a koho to tam nevidím sedět? Jakub seděl vzpřímeně a upřeně na mě zíral. Prvně jsem ho viděla sedět jako kočku.
Hodující Jakub
Musím říct, že Jakub je krásný velký hnědý mourovaný kocour s mohutnou hlavou a přímým pohledem, vystupuje hrdě a svobodně. Když tak seděl v předsíní, večer po výstavě, jakoby nic, když jsme tak na sebe zírali, pomyslela jsem si, zda toto není projev díků za navrácení do známého prostředí. Každopádně od výstavy U zelené žáby byl Jakub trochu komunikativnější, tu se prošel předsíní, tu seděl jakoby nic pod židlí v pokoji, občas přespal v pokoji na židli (pod stolem – boudičkou). Pokud jsme dělali, že je Jakub vzduch, Jakub si bydlel bez syčení.
V květnu tohoto roku se Jakub nedobrovolně účastnil umísťovací výstavy opuštěných koček v Lucerně, v kleci vydržel bez pohnutí 8 hodin, neotvíral oči, nesyčel. Nikomu se nelíbil.
Pokračování povídání o plachém kocourovi Jakubovi si můžete přečíst přístí ponděli (31. ledna).
přidat do oblíbených
poslat e-mailem
vytisknout