První díl povídání o kočce Babetě vyšel minulý týden. Nečetli jste ho? Napravte to :-)
Když jsem ve středu otevřela vrata, věděla jsem to hned. Babeta byla bez břicha. Přišla mě přivítat a odvedla si mě hrdě do kumbálu na půdu. A tam v připravené ošatce leželo pět chlupatých tělíček. Když jsem je uviděla a pak pohlédla na šťastnou vyzáblou matku, musela jsem být šťastná s ní. Možná proto to děláme…?
To odpoledne jsem ji i s rodinou přemístila nekompromisně do domu, ošatku s koťaty jsem dala na gauč a otevřela okno, aby Babeta mohla domů i ven.
Babeta a koťata
Večer jsem ale odjížděla do Prahy s těžkou hlavou. Již předtím jsem se různě radila, jak si nejlépe poradit s danou situací a názory se značně lišily. Vyslechla jsem si i názor, že mám březí kočku nechat vykastrovat, že je koček všude přemnoženo. Vyslechla jsem i názor, že mám kočce nechat jen dvě koťata – ty, co jsou barevně atraktivní, a ostatní odnést k veterinárnímu lékaři na utracení, prý se to tak dělá. V autobuse jsem přemýšlela, která by asi byla barevně atraktivní z těch pěti, co Babeta přivedla na svět, a bylo mi úzko. Věděla jsem, že tudy má cesta nepovede, ať už jsou názory ostatních jiné. Nedokázala jsem si představit, že jí beru tři koťata a nesu je k veterináři na smrt.
Za Babetou jsem jezdila pravidelně - Babeta byla vzorná matka, koťata rostla. Když jim ale bylo přes 14 dní, zdálo se mi, že Babeta špatně jí. Dva dny na to byla mimo hnízdo, tvářila se apaticky a koťata mňoukala. Bylo zle, naložili jsme ji do auta i s koťaty a jeli do Prahy k naší veterinární lékařce.
Koťata byla uznána za zdravá 30deková mláďata, Babeta dostala okamžitě infuzi, byla již dehydrovaná. Další den jsem ji měla přinést na další infuzi, pro koťata jsem dostala kotěcí mléko a několik rad, jak o ně pečovat. Prognóza byla nejasná, matka i koťata v ohrožení. Tu noc jsem si ji vzala do postele, zůstala tam.
Když jsem ji druhý den vezla tramvají na infuzi, přemýšlela jsem o tom, jestli mi neřeknou, že to už nemá cenu. V krku jsem měla knedlík a oči zamžené. Po tom našem společném úsilí, po tom úspěšném porodu, s dětmi, které ji potřebují, by nás měla opustit? Obviňovala jsem se ze špatné péče a svíralo se mi nad ní srdce. Ale paní doktorka neřekla, že je to zbytečné. Na infuze jsme spolu jely ještě několikrát, ale Babeta nakonec začala jíst a vrátila se ke koťatům. Bylo to naše tiché vítězství, mé i její.
Drobci
Ten podzim jsem měla hodně napilno. Koťata rostla, čůrala, kde se dalo, Babeta též přesně nechápala, k čemu je kočičí záchod, celá rodina byla již na kočky naštvaná, dcery nabízely koťata všem svým kamarádkám, já je inzerovala třikrát do týdne. Nakonec jsme pro koťata našli společně nové domovy: tříbarevná kočička Bela, jemná a drobná, odešla jako první, po ní malá svéhlavička a Babetin mazlík černobílá Murinka, potom Mája, největší kotě z vrhu, sebevědomá a dominantní kočička, krásná s delší srstí, bílá s kouřovou, potom benjamínek Bobíček, asi posledníček, rezavo-bílý, a nakonec Elza, drobná tříbarevka, věrný obraz Babety a můj miláček.
Babeta měla ještě řadu obtíží, zdravotních i psychických, Průjmové onemocnění, kterým trpěla, se jí upravilo až časem, dostala plíseň a dlouho se jí nemohla zbavit. Ale měla tuhý kořínek a zdravou chuť k jídlu.
Byla mi stále na blízku, nechala se hladit, ale neuměla příst. Nechtěla se nechat chovat, jakmile jsem ji vzala, zoufale začala mňoukat, bála se. Když koťata odešla, začala si hrát, ale vždy si hrála s vytaženými drápy, neuměla si hrát jako ostatní kočky, uměla jen lovit. Ráda seděla na opěradle křesla u naší postele a čekala, až se vzbudím a nakrmím ji. Když jsem kterékoliv ráno té zimy otevřela oči, mohla jsem se spolehnout, že se setkám s upřeným pohledem dvou zelených očí. Jednoho rána jsem ji automaticky pohladila po hřbetě a chtěla pokračovat v cestě do kuchyně, když v tu chvíli jsem uslyšela tiché předení. Babeta začala příst. Byl to hezký okamžik, možná proto to děláme…?
Babeta v obležení
Nyní máme Babetu již třetí rok. Je to hezká spokojená kočka. Sice nám poněkud ztloustla, takže jí říkáme „tlustík“ nebo Babžulka, ale předvádí nám svou klidnou vyrovnanou spokojenost tak dokonale, že jí všechno odpouštíme, i tu její strašnou žravost. Pokud jsme na chalupě, Babeta miluje válení po trávě a spaní za oknem, ale nikdy se nezajímá o to, co se děje u sousedů, nebo probůh někde dále. Jakoby věděla, že o život na venkově opravdu nemusí stát.
Poznámka na závěr:
Nikdy jsem nepocítila ani nejmenší výčitku svědomí, že jsem odnesla cizí kočky z cizího pozemku a dopustila se tak vlastně krádeže. Ten podzim jsem měla hodně práce s Babetou i jejími koťaty, ale stále jsem se na různých místech ptala, zda chov psů v kotcích na opuštěném místě, bez možnosti pohybu, není týrání zvířat. Názory lidí se lišily, plánovala jsem, že napíši starostovi města. Ale jednoho dne začátkem zimy jsem zjistila, že kotce jsou prázdné, psi zmizeli. Nikdy jsem se nedozvěděla, co se s nimi stalo. Od té doby je pozemek prázdný. Časem jsme se dozvěděli, komu pozemek patří, a když jsem toho člověka uviděla, nepřekvapil mě. Je to zamračený, ošuňtělý, starý dědek, prototyp omezeného člověka. Bohužel i on může chovat zvířata.
Související články:
