Začnu jako v pohádce, protože na začátku to pohádka byla. Žila byla jedna továrna, v té továrně vrátnice a na vrátnici si lebedil obrovský zrzavý kocour, viditelně s britím původem. Jednou jsem šla kolem a uviděla ho.

Jako kočkomilovi mi to nedalo a šla jsem se na milou vrátnici zeptat, čí že ten kocour je. Dověděla jsem se v okýnku, že kocoura Mikeše opečovává jedna starší paní, která na vrátnici pracuje. Viděla jsem, že má ustláno na křesílku, v rohu byly granulky a papání a paní byla milá a příjemná.

U kocoura jsem našla sice v ouškách svrab, jelikož se od mé nohy nechtěl hnout, tak jsem si ho hned prolustrovala. Paní jsem na to upozornila a druhý den jsem jí přinesla kapičky do uší.

Za týden jsem se tam stavěla, jelikož okolo chodím do práce, a viděla jsem, že kocourek si ouška nedrbe a paní poctivě kapala. Tak jsem se uklidnila, že se tam má opravdu dobře a vypustila jsem milého kocoura z hlavy.

To jsem ale neměla dělat. Ale to víte, nemáte oči všude, kočenek, které potřebují pomoc, těch je pořád více, a tady se mi zdálo vše v pořádku. Také jsem se ujistila, pokud půjde paní do důchodu – měla rok –, že si kocourka vezme sebou. Pro případ jsem jí nechala svoji vizitku, kdyby potřebovala s něčím pomoct. Kocoura jsem občas viděla, jak doprovází paní na obchůzkách – dělal jí společnost jako pejsek –, nechala jsem ho teda v jeho teritoriu.

Dnes 25.4.2005 jsem měla telefon. Prosím pomozte mi s rezavým kocourkem, má ošklivou tržnou ránu pod krkem, je hrozně vyhublý a vypadá, že to je s ním špatné. Volala mi jedna hodná paní z té nejmenované továrny. Okamžitě mi došlo, že to nemůže být nikdo jiný než Mikeš. A měla jsem špatné tušení.

S paní jsem se dohodla, že kocourka přiveze a já že se o něj postarám. Vypadal opravdu zuboženě. Rána je v průměru 8 centimetrů dlouhá a hluboká, už s granulací tkáně a se silným zánětem, z uší mu leze svrab a po celém těle má plíseň.

Ta „MILÁ“ paní šla sice do důchodu, ale ubohého kocourka nechala napospas osudu. Odešla na podzim, kdy vyhodili kocoura z kanceláře, bůhvíkde se potuloval a co vlastně žral, když byl původně denně krmený a tím pádem si neuměl potravu nachytat.

Sice nechápu proč mě volali až teď, kdy opravdu jde kocourkovi o život a číslo sehnali, proč mě nevolali dřív, když věděli, že kocour tam zůstal a že jsem o něj projevila zájem už před rokem a půl, kdy jsem ho poprvé v plné kráse zahlídla - to prostě nechápu. Že to nechali dojít tak daleko, že teď budu muset každý den jezdit na převazy a na penicilinové injekce, že nevím, kde mám začít – či odblešovat, nebo nejdřív odčervovat, aby toho na milého kocourka nebylo najednou moc. No nad lidskou lhostejností rozum stojí. V životě takové jednání nepochopím a vy jistě také ne, že?

Radši jsem ho nenafotila – fotky budou až tak za týden, až uvidíme, že vše vypadá na happyend. Z Azýlku máte fotek zdevastovaných kočiček hodně a např. takový Čmeláček je ještě krásný proti tomuhle ubožákovi.

Kocourek Čmeláček

Ale musím zase konstatovat, že kocour má chuti do života víc než dost. Veterinář si je jistý, že kocour vše zdárně přežije, má obrovskou chuť žrát a mazlit se i při tom, co všechno si musel za zimu protrpět. Tak mu držte palce.

Jediné, čeho se bojíme, kolik zase takový kocourek bude stát za veterinární ošetření, přitom by se tohle vůbec nemuselo stát, kdyby dotyčná paní pouze zvedla telefon a zavolala, že do důchodu odchází a kocourka si nakonec nebere. Je – teda byl a doufám, že zase bude – krásný, takže se vůbec nebojím, že se hodní páníčkové brzo najdou.

Související články:

• Smutné zprávy z Azylu Lucky