27. září 2004 jsme si přivezli z domácího depozita OS Podbrdsko kočičku Sněhuru. Zasloužilou to náhradní maminu. Předcházelo tomu odsouhlasení mého manžela a nákup všeho, co nový člen rodiny bude potřebovat. Moc jsem si přála, aby Sněhura u mého muže vyhrála. Na webu jsem si ji chodila každý den prohlížet a doslova jsem manžela ukecala a mám pocit, že i uplatila. To už si ale nepamatuji.
Sněhuru jsem přejmenovala na jemnější Sněhulku a začalo seznamování. Poznala jsem do té doby nepoznané. Hebký kožíšek na tváří, mléčný krok, hluboké předení v černé noci a také dopad těžkotonážníka na mou hruď.
Ukázalo se totiž, že největší zábavou naší kočičky je skok plavmo z linky na postel. Bohužel, já při této disciplíně funguji jako žíněnka. Pak už je jen slyšet zvuk vzduchu unikajícího z mých plic doprovázený dutým uff... Pomalu, ale jistě mě Sněhulka donutí zrušit odpolední siestu.
Sněhura a její oblíbený pelíšek
Nedokážu si představit, že jsou i těžší kočky (6 kg ?) než ta moje. Trpělivě snáším spaní se Sněhulkou na prsou a každý večer se modlím, aby má bolavá záda přežila noc bez nutnosti změny polohy. Zatím vítězím, ale někdy jsou rána opravdu hrozná. Nevím, co bolí víc, jestli záda nebo jen obyčejné nadechnutí. Ani za nic bych to však nevyměnila. Když jdu spát, čekám jestli se madam uráčí přijít. Sněhulka zatím nezklamala a já mám pokaždé radost jako malé dítě.
Taky jsem zjistila, že kočky jsou sice náplastí na duši, ale i ničitelem těla. Nemluvě o výše zmiňovaných zádech, dostávají zabrat i mé ruce. Když se totiž večer uložíme ke spánku, vyžaduje Sněhulka mou ruku pod svou hlavou. A protože je její hlava těsně u mé brady – lépe řečeno na mé puse, musí tam být i má ruka. Uznejte, že to není zrovna moc pohodlné, spíše k nevydržení. Do půl hodiny mám modré rty, dřevěný loket, mrtvé prsty a nehybné rameno. Prostě super.
Až sem se to týká pouze mě, ale kolem druhé hodiny ranní vstupuje do hry i můj manžel. Toho Sněhulka používá jako odrazový můstek při skocích na okno. Vzhledem k tomu, že jí v cestě stojí vzdálenost, záclony a žaluzie, vždy to někdo odnese menším zraněním. No někdo - jediným zraněným je vlastně manžel. Ono je totiž potřeba se při odrazu zapřít drápky o jeho rameno. Pak už jen slyším výkřik do tmy, který se postupně mění v jakési fňukání. Samozřejmě mého manžela.
Sněhura odpočívá...
Sněhulku tyto projevy nechávají chladnou a spokojeně čumí do tmy. Hlavně ať nejede auto. Z neznámých důvodů se rozsvícených aut bojí, a to pak zdrhá úprkem přes manželovu hlavu do vedlejšího pokoje. Útěk je opět doprovázen výkřiky mého muže. Nechápu, jak může někdo říct, že se v posteli nudí. Když to tak vezmu, Sněhule vlastně spí pořád. Občas ji najdu v koši na pračce, na půdě zase v koši, kde se skladují špinavé montérky (tam to má nejraději – není nad to mít kožich od vazelíny ), v předsíni na skříni, v pokoji v křesle a v zimě hlavně u roztopených kamen.
Související odkazy:
Související články:
přidat do oblíbených
poslat e-mailem
vytisknout