Ahoj kočky, kocouři a koťata!
Jsem kočka domácí a jmenuju se Eriška. Žila jsem u jedné hodné paní ve velkém městě spolu s dalšími dvanácti kamarády (o některých si můžete přečíst v archivu článků). Pak se ale jednoho dne nevrátila a já se tak ocitla v útulku. Ujali se mě hodní lidé z OS Podbrdska. U nich jsem čekala na svého člověka. To víte, že jsem byla nervózní a když jsem viděla, kolik je ztracených a opuštěných koček, kocourů a koťat, moc jsem nevěřila tomu, že ještě najdu svou rodinu a domov.
Eriška, ještě když byla opuštěná
Jednoho dne mě dali do přepravky, a než jsem se stačila vzpamatovat, byla jsem u nějaké cizí paní! Zezačátku jsem se trošku bála, tak jsem se schovala do bedny, ale pak jsem viděla, že ta paní už má doma jednu kočku, větší než jsem já, a pak něco velkýho zrzavýho, co jsem ještě nikdy neviděla, a když to udělalo haf haf haf, tak mi došlo, že to je pes. Hned mě napadlo, že ta paní má ráda zvířata a nemám se tedy čeho bát.
Psí krasavec Adrian
No, z toho psa jsem samozřejmě strach měla, ale on mě očuchal a olízal a pak do mě začal strkat tlapkou. To se ví, že jsem mu hned dala najevo, že žádný kamarádšofty se psy nepěstuju, párkrát jsem ho sekla packou a byl klid. Teď už jsme kamarádi, mazlíme se, jen to hraní nějak nemusím... přece jen, on do mě z legrace strčí packou, až mě povalí... Prostě neotesanej slon. Ta kočka na mě pořád syčela, tak jsem jí šla radši z cesty. Nejvíc jí vadilo, že jsem se přišla pomazlit k paničce. To mě i sekala packou, ale já se nedala zahanbit a oplatila jsem jí to.
Emily, britská želvovinová kočka
Je tu prima: teplíčko, jídlo až pod čumáček a na mazlení mám paničku skoro jen pro sebe, protože ta druhá číča - ani není odsud, nějakej přistěhovalec britskej - o paničku moc nestojí. Pochovat se vůbec nenechá (to se jí divím, to je přece něco...) a hlazení jí stačí chvilku. To já, když se do toho dám, tak se vydržím mazlit i půl hodiny, otírám si hlavičku o paničku, to se mi moc líbí, a taky jí olizuju. Zjistila jsem, že to dělá ten zrzavej pes, tak to zkouším taky. On na mě žárlí; když vidí, že se jdu mazlit, tak už je tam taky, to potom panička hladí každou rukou jednoho z nás. A večer, když si panička sedne, to je teprve nejlepší... hned na ní vyskočím, sednu si jí pod krk a předu a předu a předu.... a nehnu se, dokud nejdeme spát. To pak přelezu do svého pelíšku, mám tam moc hebký polštářek mňau....
Vaří tady docela dobře, dokonce jsem ochutnala i šunku, tu jsem dostala na uvítanou, to tedy bylo něco, ještě teď se olizuju! Ale od té doby nic... snažila jsem se paničku upozornit, že by někdy mohla být zase šunka, ale nevím, jestli je tak natvrdlá, nebo mě chtěla poprvé jenom navnadit... no, co se dá dělat. Jinak tu mám 2x denně studenou kuchyni, já na teplou stejně nejsem, a taky dostávám vitamíny, ty mně moc chutnají, jsou s rybou mňam.
Ještě jsem zapomněla: bydlí tu s námi dva menší človíčkové, říká se jim děti. Panička je učí, jak mě mají hladit a mazlit se se mnou, což je dobře, protože tahání ocásku fakt mít nemusím... Ten větší človíček mě chce občas někam poponášet - já jsem tu totiž nejmenší; někdy se nechám, ale jindy hybaj pryč.
Ale teď už musím jít, blíží se panička a nesmí vidět, že sedím u počítače a píšu, ta by se divila... Oni si lidé myslí, že my kočky jsme jen hloupí tvorové... kdybychom jim ukázali, co všechno umíme, ti by se divili!
Jak vidíte, milí kočičáci, lidé nejsou jen zlí a krutí, ale také hodní a soucitní, ti vám dají najíst, krásně vás pohladí a podrbou a povídají si s váma.
Takže na závěr důležitý vzkaz pro všechny opuštěné kočky, kocoury a koťata! Nezoufejte a nebuďte smutní, určitě i vy najdete nějakého hodného člověka, kterému nebude záležet na tom, jestli máte bůhvíjaký rodokmen a pruhy stejnoměrně nebo nos tak akorát! To vám ze srdce přeje ještě nedávno útulková kočička Eriška, nyní již z Plzně.
Související články:
